Když se krátce po ukončení světové války ukázalo, že v Evropě získala hegemoniální postavení vítězná a silná buržoasní Francie a že pod jejím vedením se upevňuje posice buržoasie i u nás, bylo jasné, že k vybudování socialismu v ČSR v dohledné době nedojde. A tak se stalo, že ústavodárné Národní shromáždění vyhlásilo 29. 2. 1920 nový stát Čechů a Slováků za republiku parlamentně demokratickou. Tím tedy bylo dáno, že tím, co mělo nadále spojovat sociálně, národnostně, nábožensky i jinak rozrůzněné obyvatelstvo, měla být pokroková idea demokracie.

Podle ní byl totiž demokratem příslušník kterékoliv vrstvy národa, pokud uznával rovnost všech lidí a tříd ve státě a pokud si přál, aby o osudech národa nerozhodovali jednotlivci anebo lidé mocní a bohatí, nýbrž aby na toto rozhodováni měly vliv všechny vrstvy národa, tedy v prvé řadě široké vrstvy lidové, jež byly a vždy budou základem a kořenem všeho jeho života.

Tak, jak zrála politicky generace mladých československých junáckých pracovníků a poznávala pravdu, chápala stále jasněji, že otázka demokracie není jen otázkou ústavní a dokonce již nikoliv pouze volební, ale uceleným životním názorem, řídícím všechna její konání. A nemohlo proto být jinak, než že vznášela demokratické zásady jak směrem do hnutí, v němž se mládež vyžívala a jež pokládala za své, tak směrem do Svazu jako organizace, jejímž prostřednictvím vychovávala demokratická společnost své děti v mimoškolní době a usilovala tak zajistit svoji stále lepší budoucnost.

Z mnoha atributů demokracie jsme pokládali s výchovného hlediska za nejdůležitější jediný, demokrat a každé demokratické společenství lidí - tedy i SJS RČS má vládnout jedině nad sebou, ostatním jen sloužit. O službě svazových skautů jedincům, nejrůznějším korporacím, národu a státu pojednává mnoho kapitol druhé části této "Zaváté junácké stezky". Zbývá objasnit, jak jsme vládli sami sobě a jiným ponechat posudek, zda jsme byli ve správě svých věcí na úrovni doby.

Demokratizací skautského hnutí budeme proto v dalších řádcích rozumět vytrvalé úsilí o to, a) aby se jeho výchovné složky spravovaly pokud možno samy a aby společné zájmy celého SJSS RČS byly spravovány demokraticky zvolenými dobrovolnými funkcionáři podle vůle členstva tak, aby hlas náčelnictev a ústřední rady odpovídal hlasu, jakým by dospělé členstvo promluvilo, kdyby mělo možnost učiniti tak jedněmi ústy: b) aby zrovnoprávnění dívčího skautingu s chlapeckým bylo završeno naprostou výchovnou samostatností dívčího kmene uvnitř Svazu (aby ženy "vládly" dívkám a ženám): c) aby byla vybudována samostatná zemská zřízení, která by z pověření vrcholných orgánů Svazu rozvíjela skauting v jim vykázaných územních celcích: d) aby jinonárodní skautské oddíly, pracující na našem státním teritoriu, vedené a spravované vlastními národními sbory, nacházely ve Svazu dostatek prostoru k seberealizaci a mohly se stát jeho autonomními složkami.

Samospráva družin a oddílů. Tak jako se spontánně vzniklá klukovská parta spravuje vždy sama a poslouchá ochotně zpravidla nejstaršího svého člena, nebo - byla-li věkově homogenní - pak uznávaně nejvyspělejšího ze svého středu (spíše ovšem tělesně a pohybově než mentálně), tak bývala samosprávná i skautská družina, základní pracovní jednotka Svazu.

V jejím čele býval rádce. Organizační předpis sice říkal, že "rádce je skaut, vedoucím pověřený vedením družiny" (1), ale neznal jsem jediný případ, že by vůdce oddílu vnutil družině za rádce někoho, koho mu družina nenavrhla. Ze strany vůdce šlo tedy spíše o schválení než jmenování. Podobně tomu bylo i se zástupcem rádce, (podrádcem), který měl být družině jmenován, ale praxe byla taková, že si svého zástupce vybíral rádce sám.

Samospráva družiny se projevovala tím, že družinu "řídila" družinová rada, skládající se ze všech členů družiny a rádcem jako předsedou(1). A poněvadž družina byla podle anglického pojetí - definována jako "soběstačná, jen na sebe spoléhající společnost, která se vydala na cestu. světem, aby plnila skautský slib a žila podle skautského zákona(2), měla i své funkcionáře. Byli to: pokladník, kronikář, kuchař, ubytovatel, správce nářadí, konferencier, vedoucí her aj. Je vidět, že se na vedení družiny podílel prakticky každý její člen a že proto způsob života, vnitřní práce i její vystupování navenek bylo pro každou družinu specifické. Tak, jak požadoval v duchu Setonově i Seifert: "Každá skupina, byť sebemenší, má právo na svůj vlastní ráz, svůj způsob života i jeho vnější výraz - proto všechno utváření se, vývoj organizace je v rukou vůdců družin a družin samotných". (3)

Řídícím ústředím oddílu byla jeho rada, jejíž složení se vývojem měnilo. V ranných dobách existence Svazu byli členy oddílové rady vůdce se svými zástupci, po jednom za každou družinu. I když vzorový jednací řád oddílové rady (příloha 1.) počítal s tím, že její jednání řídí vůdce a v jeho nepřítomnosti některý z jeho zástupců, směřoval vývoj k tomu, že se do jejího středu prosazoval chlapecký předseda. Býval jím tzv. oddílový rádce, starší hoch, který měl zkušenosti s vedením družiny, ale byl z této služby uvolněn, aby mohl radit méně zkušeným rádcům svého oddílu. Naplňoval se tak prakticky požadavek, aby si v chlapecké organizaci "vládli" chlapci sami.

"A co tedy vůdce a jeho zástupci? Ti budou členy virilními, váženými (a milovanými) zástupci světa dospělých. Budou přítomni každé schůzi, budou zasahovat taktně do debaty, hoši se k nim budou obracet o radu, ale hlasovat nebudou. Za to bude mít vůdce právo veta, jímž pozastaví

Ovšem, když přiznáme vůdci právo veta, neznamená to ještě, že ho bude muset užívat. Je-li opravdový vůdce, to jest junák na slovo vzatý, čestný a zkušený bratr svých hochů, jistě vážné a věcné varování přivodí změnu chybného usnesení". (1)

Dobře organizované a vedené oddíly, pracující družinovou soustavou, měly tedy strukturu, na příloze vyznačenou 2.

I když svazové oddíly měly dalekosáhlou samosprávu, byla v posudku mnohých kritiků nedostatečná. Vytýkalo se nám autoritativní řízení výchovných jednotek a ve vůdcově právu veta byl spatřován diktátorský postoj. Byla to věc názoru a výchovu a poslání skautské organizace. Ve sdruženích, která zavrhovala ucelenou výchovnou soustavu a odmítala jakékoli záruky zkoušky dospělosti, mohli se vyžívat jejich příslušníci zcela po svém, nepotřebovali k svým toulkám přírodou vůdce a neskládali nikomu účet ze své činnosti. Svaz skautů však takovým sdružením nebyl a nechtěl jím být. Jeho poslání bylo mnohem vyšší a jeho společenská odpovědnost uznávaně vysoká. Byl přece na poli mimoškolní výchovy mládeže v podstatě jediným vážným partnerem školy.

Ve Svazu skautů byli vůdcové oddílů a všichni výchovní pracovníci vyšších organizačních složek k výkonu svých funkcí jmenováni a zplnomocněni náčelnictvem. Čas od času vedly se uvnitř organizace a hlavně mimo ni spory o to, zda by jejich jmenování nemělo být nahrazeno demokratickou volbou podobně, jak tomu bylo v roverských kmenech a klubech oldskautských. V nich býval vůdce volen členy klubu na valné hromadě. (2)

Důvodů pro ponechání zavedené praxe bylo však několik.

a) výchova mládeže, ať všestranná či zájmová, může být svěřena jen dospělým, právně odpovědným a odborně i občansky kvalifikovaným jedincům. Děje se tak ve všech kulturních státech světa, a to nejen ve sféře státní (např. profesionální pedagogové škol všeobecně vzdělávacích, odborných uměleckých apod.), ale i spolkové (kluboví trenéři, požární a jiní instruktoři, lékaři v ČsČK aj.)

Skautským vůdcem se proto mohla stát rovněž jen osoba s vůdcovským diplomem. A těch byl vždycky nedostatek, takže základna pro možnou volbu (výběr) byla velmi úzká.

b) nebylo jasné, kdo by měl vůdce volit. Nezletilá mládež asi sotva. Vždyť ani školní mládež si nevolí svého třídního či odborného učitele a dokonce ani dospělí vysokoškoláci neměli právo volit své profesory, docenty a asistenty.

Tedy snad rodiče? Ale ani oni neznali možné kandidáty natolik, aby o nich jako o dobrovolných pracovnících mohli rozhodovat. Společnost jim nepřiznávala tato práva ani ve státním školství.

c) Bylo-li nesnadné volit oddílového vůdce, byla již téměř zcela nemožná volba okresních a župních zpravodajů, po nich byla požadována nejen vysoká kvalifikace skautská, ale i společenská a reprezentační, nebo byli zástupci a plnomocníky Svazu ve svěřeném obvodu. Takových pracovníků, kteří by kromě uvedených schopností byli ochotni věnovat hnutí zdarma stovky hodin svého volného času, hradit si všechna s tím spojená vydání z vlastní kapsy, a navíc mít otevřenou dlaň na podporu chudých jedinců a oddílů, bylo méně než málo, takže jsme byli šťastni, když se nám podařilo objevit podobného idealistu a přemluvit ho, aby nabídnutou funkci přijal. Jeho jmenování zpravodajem se dálo vždy na doporučení svazových pracovníků, kteří ho dobře znali, a po konsultaci s odpovědnými činiteli jeho pracoviště a z okolí jeho bydliště.

Proti školské praxi direktivního jmenování školních inspektorů všech stupňů bez vědomí učitelských sborů příslušného teritoria, byl náš způsob přece jen demokratičtější. Již tím, že zpravodaj Svazu rozhodoval v důležitých záležitostech v dohodě s vůdcovskou radou svěřené oblasti, jejímiž členy byli všichni vůdcové oddílů a dospělí činovníci okresu či župy. A navíc, všechny větší podniky skautské, jako závody, srazy, hry v terénu, veřejná vystoupení apod. řídil vždy technický výbor, do jehož čela byl postaven pro daný podnik zvolený činovník (1).

Volba výchovných činovníků ať ve školství či v Pionýrské organizaci SSM, jejíž mnozí členové nás v období společenských deformací pro naši praxi zle zostouzeli, nebyla prosazena po téměř půlstoletém odstupu ani v dnešní socialistické společnosti. Trvá asi nebezpečí, že by si děti mohly demokraticky zvolit za vůdce člověka, o kterém se ví, že je takové služby nehojen. Na otázku, co byste v takovém případě udělali, odpověděl v r. 1922 místonáčelník Svazu br. Jan Novák protiotázkou; "Obětovali byste čistou ideu skautingu pochybné volební demokracii?" (2)

Demokratický ráz vedení našeho spolku, vtisknutý mu již v roce 1919 doporučením prezidenta republiky T. G. M. o obsazování ústředních výborů sborů volbou, a nikoliv jmenováním (jak bylo zavedeno např. v Anglii), byl po celou dobu trvání předmnichovské republiky nejen zachován, ale ustavičně rozvíjen. Vysvitne to ostatně z následné stručné charakteristiky správy Svazu, jehož hlavními orgány byly valný sjezd, hlavní stan, ústřední rada a náčelnictvo.

Valný sjezd (přílohy 3.,4. a 5.). - Pokud byly řádnými členy Svazu jak spolky, zabývající se skautskou výchovou, tak jednotlivé oddíly, smečky a roje, které byly ve Svazu řádně zaregistrovány,(3) tvořili valný sjezd jejich zástupci po jednom za každý oddíl a po jednom za každé místní sdružení, dále pak zpravodajové župní, okresní, jejich zástupci a tajemníci, sboroví vůdcové, členové ústřední rady a náčelnictva.

Později(1) - když bylo zrušeno členství oddílů a zavedeno členství jednotlivců - bylo právo na valném sjezdu rozšířeno na všechno činné členstvo (osoby fyzické), při ponechání téhož práva zástupcům místních sdružení i ostatních spolků a institucí, přijatých za činné členy.

Valný sjezd býval svoláván v období dvou let, byl schopen usnášení jen při zastoupení nejméně jedné třetiny členů oprávněných k hlasování a usnášel se vždy demokratickým způsobem, t.j. nadpoloviční většinou přítomných. Hlasovalo se buď aklamací, nebo na přání alespoň jedné třetiny přítomných tajným hlasováním. Volby se dály tajně již na žádost alespoň jedné pětiny k volbě oprávněných účastníků.

Valný sjezd svěřoval správu Svazu dvěma voleným sborům: ústřední radě a náčelnictvu.

Ústřední rada byla nejvyšším ochráncem skautských ideí a pečovala o všechny záležitosti správní a hospodářské. V jejím čele byl starosta, který zastupoval Svaz před úřady a veřejností. Poněvadž působnost Svazu se vztahovala na celé území republiky a v jeho oddílech byla organizována mládež všech národností, všech náboženství, všech tříd a společenských vrstev, vybírali a volili jsme do takové funkce osobnosti těšící se úctě a vážnosti co nejširší veřejnosti. Byli to postupně:

Josef Rössler - Ořovský, vynikající sportovec, organizátor veřejného života, pracovník Olympijského výboru a jeden z mužů 28. října (příloha 6.),

Josef Svatopluk Machar, básník a spisovatel, spolupracovník Masarykův, rovněž muž 28. října a v uvažovaném období generální inspektor čs. armády (příloha 7.),

dr. Vavro Šrobár, představitel slovenské větve tehdejšího "československého národa", neohrožený politik, který spolupodepsal I. zákon republiky z 28. října 1918, ministr s plnou mocí pro Slovensko atd. (příloha 8.),

dr. Milan Hodža, kdysi jediný zástupce Slováků v uherském sněmu, člen revolučního národního shromáždění a v období své služby ve Svazu aktivní ministr školství a národní

osvěty (Příloha 9.), dr. Edvard Beneš, nejbližší spolupracovník Masarykův, spoluzakladatel ČSR a její dlouholetý ministr zahraničí (příloha 10.),

univ. prof. MUDr. Josef Charvát, jediný ze Starostů Svazu vyšlý ze skautské kolébky, pozdější akademik a první hrdina socialistické práce, nejlépe fundovaný pro nejvyšší junáckou funkci (příloha 11.),.

Náčelnictvo Svazu bylo orgánem pečujícím o veškerou výchovnou a technickou stránku skautského života. Jeho členy bývali pedagogové z povolání, tělocvikáři a sportovci, muži znalí skautské praxe, milovníci a ochránci přírody a odborníci nejrůznějších technických profesí.

Poněvadž náčelnictvo bylo společné dívčímu i chlapeckému kmeni, byly do něho voleny i sestry.

Nejvýznamnějšími a také nejznámějšími osobnostmi tohoto výchovného sboru byli náčelník A. B. Svojsík (příloha 12.) a náčelní prof. Emilie Milčicová (příloha 13.), kteří byli voleni do svých funkcí po celou dobu trvání předmnichovské republiky. Svojsík byl uznávaným zakladatelem skautingu v českých zemích a uznávanou kapacitou i ve světovém skautském hnutí. Tak se stalo, že funkce, kterou Svazu zastával, byla pokládána de facto za nejvýznamnější, i když tomu de jure nebylo.

Ustavičně vzrůstající demokratizace obou těchto vrcholných svazů se projevovala

a) zvyšováním počtu jejích členů a zejména pak volbou většího počtu čelních pracovníků (např. ze 2 místostarostů), 2 místonáčelníků a 1 zpravodaje náčelnictva v roce 1919 na 6 místostarostů, 5 místonáčelníků a 4 zpravodaje náčelnictva v roce 1938 (příloha 14.),

b) zapojováním stovek pražských i venkovských pracovníků do výkonných výborů náčelnictva pro skauty (s technickými odbory pro vlčata, rovery a vodní skauty), pro skautky (s technickými odbory pro šotky a junačky) a pro oldskauty a táborníky,

c) povoláváním pracovníků LŠ a mozkového trustu k spolupráci na řešení závažných úkolů výchovných nebo společenských,

d) vytvářením specializovaných ústředních aktivů pracovníků, vybraných ze široké členské základny a pověřených organizováním celostátních skautských podniků (závody, výstavy, ohňové a jiné štafety, zájezdy do ciziny, výpravy na Jamboree apod.)

Hlavní stan byl v pořadí druhým nejdůležitějším orgánem Svazu. Byl svoláván k poradám vždy v mezidobí valných sjezdů a jeho členy byli kromě pracovníků ústřední rady a náčelnictva též všichni zemští starostové, náčelníci, župní zpravodajové Svazu se svými zástupci a rovněž delegáti jednotlivých autonomních organizací a složek, jímž to bylo smluvně přiznáno (příloha 15.).

Hlavní stan - počtem účastníků menší než valný sjezd a prost oficiálností - byl v jednání velmi pružný a rokoval zpravidla o záležitostech spadajících do společné kompetence ústřední rady a náčelnictva a jimi předložených. Zabýval se však také všemi velmi vážnými návrhy, které podávali jak jeho přímí účastníci, tak řadoví členové, přizvaní často k objasnění projednávané problematiky.

Kdo neznal poměry ve Svazu skautů, může potvrdit, že to byla organizace skutečně demokratická a že zejména v jeho výchovných složkách (náčelnictvu a komisích) byla doslova a do písmene uskutečněna vláda skautského lidu, skautským lidem a pro skautský lid.

Proč usilovaly naše skautky o samostatnost?

Důvodů, proč nebyly ve Svazu skautů zakládány koedukované oddíly a proč jsme všichni podporovali postupné osamostatňování dívčího skautingu bylo několik.

Především to byly důvody společenské, mající svůj původ v přežívající tradici oddělené výchovy obu pohlaví, zejména v období dospívání a dospělosti. Bylo např. zcela samozřejmé, že při bohoslužbách v kostele, při procesích, pohřbech i při jiných církevních průvodech a událostních bylo ženské pokolení vždy odděleno od mužského. Bylo tomu tak i při tanečních zábavách a - co dnešní mladá a střední generace sotva pochopí - bývala koupaliště rozdělena ve dvě pole, mužské a ženské, oddělená vysokým prkenným plotem, aby nebylo vidět z jednoho na druhé.

Také školní výchova byla diferencována podle pohlaví, zejména ve městech. Dívky navštěvovaly samostatné dívčí školy od základní až po reálná gymnasia, hoši chodili do jiných školních budov, vyhrazených jen chlapcům.

Ve všech tělovýchovných spolcích té doby (Sokol, Orel, DTJ, FDTJ) cvičily ženy a dívčí dorost odděleně od mužů a dorostenců a měly také vypracovánu samostatnou tělovýchovnou soustavu.

Nedbání těchto tradic a zvyklostí by bylo odsoudilo dívčí skauting k zániku.

Ale pro zakládání nekoedukovaných oddílů jsme měli i vlastní důvody, které shrnula sestra náčelnice E. Milčicová takto (1):

"I u nás činěny byly některé pokusy (s koedukací, pozn. R. P.), avšak zdárných výsledků dosaženo nebylo. V oddílech takových nevyvinula se vnitřní intenzivní činnost. Děvčata přijímala drsné způsoby hochů a hoši nestávali se jemnějšími. Kde se přece vyvinovala harmonická součinnost a obě strany jí získávaly, tam záleželo to jen na dobrém vůdci i silné vůdkyni, odchodem některého z nich zmizel

S přijímáním děvčat do chlapeckých oddílů nesouhlasili však ani skauti. Argumentovali tím, že si rádi zahrají kopanou nebo tvrdou bojovou hru a že by jim při tom holky jen překážely, nebo že by se kluci před holkami "vytahovali", že by holky nevydržely pochodové túry "přes kopečky", že by s nimi nebyla žádná legrace apod.

I když většina náčelnictva - hlavně profesionální pedagogové byli proti přehradám, které byly v minulosti stavěny mezi výchovu dívek a chlapců a uznávala výhody koedukace ve výchově školní, nedoporučovala ji ve skautingu z těchto důvodů:

Bylo-li mezi představitelkami dívčího skautingu dohodnuto, že "hlavní cíl výchovy skautek směřuje k tomu, aby z junačky vyrostla zdravá, silná matka, zachovatelka a vychovatelka národa, moudrá hospodyně a dobrá, uvědomělá občanka, to jest charakterní žena, která, bude-li profesorkou, doktorkou, učitelkou, obchodnicí, úřednicí, dělnicí, bude dobrou profesorkou, doktorkou, učitelkou atd." (1), pak bylo nutné zařadit do výchovné stezky skautek discipliny, které umožňovaly dosáhnout takového cíle. Šlo např. o specifické otázky hygienické, o péči o děti a o nemocné, sociální služby, domácí hospodářství apod., tedy o výchovné prostředky, které by i v koedukovaném oddíle musela obstarávat žena - to by nutně vedlo k tomu, že by všechny dívky v oddíle musely být soustředěny v jeden celek, dívčí družinu, tedy v nekoedukovanou výchovnou jednotku, která by musela pracovat samostatně. Problém by se tím neřešil, ba spíše zkomplikoval.

V koedukovaných oddílech by dříve či později docházelo k nežádoucí dělbě práce, "čímž by se zanedbávalo cvičení těch schopností, které se staly kulturním vývojem zdánlivě zbytečnými, např. pro hocha šití a úprava pokrmů, pro

Ze společenského i hygienického stanoviska bylo pokládáno za zcela nemožné společné táboření hochů a dívek.

Pro výchovu v oddělených oddílech rozhodla s definitivní platností i celosvětová praxe badenpovellovského skautingu, který koedukaci nepřipouštěl a vybudoval pro každé z obou pohlaví samostatné mezinárodní ústředí.

I když nás třeba soukromé zkušenosti s koedukací nedovedly přesvědčit o výhodách tohoto zařízení pro skauting, neznamenalo to, že jsme nepřáli stykům chlapců s dívkami. Pořádali jsme často společná odborná školení (např. kursy první pomoci, rukodělných prací, signalizování aj.), společné besídky, hráli společně divadlo, organizovali společné výstavky, společně se zúčastňovali veřejně prospěšných akcí. Nebyly vzácností ani společenské podniky, čaje, ba i taneční hodiny a zábavy, pořádané našimi Místními sdruženími pro junačky a rovery.

Závěrem možno říci, že vedoucí pracovnice dívčího skautingu usilovaly o stále větší samosprávu proto, aby zajistily skautkám i jejich vůdkyním rovnoprávné postavení s chlapeckým kmenem Svazu a aby v souladu a principy demokratické společnosti dokázaly, že jsou schopny převzít plnou osobní odpovědnost za dobrou úroveň a ustavičný rozvoj dívčího skautského hnutí.

A my, muži, jsme je - při zachování účelné spolupráce - v jejich snahách podporovali.

Krok po kroku k trvalému pokroku.

Zakladatelky dívčího skautingu vytvořily samostatný ženský odbor již v prvém spolku Junák - Český skaut. Bylo to v únoru 1918 (od ledna 1915 existoval nesamostatný "Odbor pro dívčí výchovu skautskou"). Když došlo v roce 1920 k založení Svazu junáků skautů a byl v něm podle stanov zřízen "Výkonný výbor pro dívčí skauting", byly dívčí oddíly svěřeny jeho péči.

Podle organizačního řádu bylo mu uloženo:

propracovat základy dívčího skautingu;

uvádět v platnost usnesení náčelnictva, týkající se dívčího skautingu;

dohlížet nad správným vykonáváním nařízení Svazu;

bdít nad prováděním skautingu;

vypracovat podrobná pravidla, příručky apod.;

navrhovat náčelnictvu funkcionářky (vůdkyně, zpravodajky) dívčího skautingu. (1)

Předsedkyní Výkonného výboru byla sice zvolena s. Bronislava Herbenová (příloha 16.), členka ústřední rady Svazu a vynikající veřejná pracovnice, ale odpovědnost za něj měla náčelnice s. Em. Milčicová, která jej zastupovala v náčelnictvu.

Nepočetný výkonný výbor se dal ihned do usilovné práce, vypracoval program dívčích vycházek a schůzek, načrtl výchovnou stezku šotků, skautek i podmínky zkoušek vůdkyň(2) a co bylo nejcennější, získal i několik obětavých pracovnic, které byly jmenovány zpravodajkami pro dívčí oddíly. Tak se VV rozšířil o další kvalifikované členky a byl schopen připravit do tisku tolik očekávanou "Příručku dívčího skautingu" (příloha 17.), která vyšla v r. 1922.

Obsažná publikace, na jejímž sepsání se podílelo kolem 25 autorů, obsahovala již úplnou osnovu dívčí skautské výchovy, včetně odborných zkoušek a řádu pro oldskautky. Je v ní také poprvé uvedena a rozpracována specifika dívčího skautingu, jako dívčí tělocvik a denní cviky, domácnost, kuchyně v táboře, domácí účetnictví, náš oděv, o správném chování ve společnosti, hygiena dítěte, hygiena dospívající dívky aj. Podobně jako Svojsíkovy "Základy junáctví" pro hochy, byla i příručka sestry Milčicové pokládána za "bibli dívčího skautingu".

Období l922 - 1924 bylo neobyčejně příznivé rozvoji a osamostatňování dívčí větve SJS RČS. Popud k tonu daly Národní skautské slavnosti, které umožnily skautkám představit se pražské veřejnosti jako samostatnou a velmi vkusnou

Vzrůst dívčího skautingu byl opravdu překvapivý (příloha 18.). Vezmeme-li za základ stav skautek ke dni l. ledna 1922, zvýšil se k l. lednu 1924 o 415 % a počet registrovaných oddílů stoupl z 57 na 141. Koncem roku 1923 stálo ve vedení dívčích oddílů již 32 profesorek a učitelek, 49 úřednic, 13 dělnic, 9 obchodnic, 82 studentek a 45 žen jiného zaměstnání. Podobně vzrostl a odborně se zkvalitnil i výkonný výbor pro dívčí skauting, v něm pracovalo z titulu svých zpravodajských funkcí 8 profesorek a učitelek, 2 lékařky, 1 živnostnice a 1 členka jiného zaměstnání. Takový sbor potřeboval již lepší řízení, a tak došlo v jeho struktuře k podstatným změnám; počátkem roku 1923 byly náčelnictvem jmenovány s. prof. Anna Fleischerová místopředsedkyní dívčího odboru a s. Lída Syllabová dokonce zahraniční zpravodajkou.

Ale sebevědomí a požadavky DO na větší samostatnost a větší podíl odpovědnosti na řízení Svazu šly mnohem dále a vyvrcholily v úsilí o změnu stanov SJS RČS, vystupňované zejména před valným sjezdem v r. 1924. Zápis(2) o tom říká: "Žádosti Sboru pro dívčí skauting na náležité zastoupení bude vyhověno v tom smyslu, že počet místonáčelníků zvýší se na tři, při čemž jedno místo vyhraženo bude dívčímu skautingu, dále že voleni budou dva zpravodajové náčelnictva, z nichž jeden pro dívčí skauting a že Sboru pro dívčí skauting ponecháno bude vedení dívčího skautingu ve všech otázkách, jež nejsou společny skautingu dívčímu a chlapeckému. Návrh tento byl rovněž přijat za jejich souhlasu."

V duchu této dohody byla pak na valném sjezdu v roce

Posílení vlivu DO bylo třeba vidět i v zavedení dívčích rubrik v časopisech "Vůdce" a "Skaut - Junák", do nichž a jejich redakčních kruhů byly povolány jeho čelné pracovnice.

Dalším krokem k samosprávě dívčího skautingu byly oslavy jeho desetiletí, v jejichž rámci byl uskutečněn samostatný sjezd skautek. Konal se v Praze ve dnech 28. a 29. června 1925 a byl organizován tak, aby přispěl jak k vnitřní konsolidaci, tak k propagaci navenek.

Jeho slavnostní části, konané ve Sladkovského sále Obecního domu a zaměřené k propagaci dívčího skautingu, se účastnili zástupci presidia ministerské rady, kanceláře presidenta republiky, příslušných ministerstev, města Prahy, tělovýchovných organizací, ženských spolků, denního tisku a pražská i venkovské vůdkyně a zpravodajky. Jim všem byl také určen hlavní referát MUDr. Augustina Riegela "O dívčím skautingu se stanoviska lékaře a otce" a výstavka výrobků skautek, instalovaná před vchodem do sálu.

Pracovní shromáždění se konalo ve velkém sále Skautského domova na tehdejším Petrském nábřeží a jeho účastnice vyslechly a debatovaly k těmto otázkám: O výchovném poslání vůdkyně) ref. s. Anna Fleischerová);, O administrativě oddílu (ref. s. L. Sobotová); Duševní a tělesný vývoj dítěte v době od 8 do l2 let (ref. s. A. FIeischerová); Tělesná kultura a fyziologie tělesných cvičení (ref. s. E. Milčicová); Program a organizace starších skautek (ref. s. Miloslava Michálková); O vedení oddílu (ref. s. Lola Fischerová).

Účastnicím sjezdu v dětském a dorosteneckém věku byly určeny skautské hry a závody, táborový oheň, slib nováčků, návštěva "Hubičky" v Národním divadle a výlety do okolí Prahy.

V krátkém období stagnace dívčího skautingu, o jejíž příčinách i cestách nápravy hovořila zevrubně s. L. Sobotová na valném sjezdu Svazu(1), byl sjezd skautek mocným impulsem

Daleko největší podíl na osamostatňování dívčího skautingu a uznávání jeho svébytnosti měly nesporné úspěchy ve výchově a odborné přípravě vůdkyň, zvýšený zájem a podpora veřejnosti a jeho stále se zlepšující pozice na mezinárodním skautském foru, o níž pojednám v další stati. Jejich výsledkem byla pak úprava vnitřního postavení DO ve Svazu, vyjádřená novým "Jednacím řádem Dívčího odboru skautského" (příloha 19.).

Pozornému čtenáři neujde, že tento jednací řád má téměř charakter stanov samostatného spolku. Podle něho se spravuje DOS sám, volí ze sebe demokraticky členky výkonného výboru, stará se o všechny dívčí oddíly, vydává pro ně řády a předpisy, navrhuje náčelnictvu ke schválení zpravodajky, tajemnice, vůdkyně a vedoucí, pěstuje styky se zahraničím, propracovává organizaci i základy a ideje dívčího skautingu po technické stránce atd. Stanoví také, že číselný poměr mužů a žen v činovnických sborech společných oběma pohlavím (zejména tedy ústřední rady a náčelnictva Svazu), řídí se poměrným počtem oddílů chlapeckých a dívčích.

Den l2. června 1928, kdy vešel řád DOS v platnost, byl významným mezníkem demokratizačního procesu svazového skautingu a dalším krokem k zrovnoprávnění kmene s chlapeckým.

Reorganizace a rozšířené pravomoci DOS měly velmi příznivý vliv na jeho činnost a projevily se podstatným zkvalitněním výchovné práce, lepším a hlavně častějším stykem ústředních pracovnic s vůdkyněmi mimopražských oddílů a zejména žádaným a tolik potřebným vzrůstem počtu registrovaných členek (viz přílohu 18.). O těchto příznivých skutečnostech informovala s. náčelní E. Milčicová valný sjezd Svazu takto: (1)

"Za tento vzestup v dívčím skautingu musíme děkovati nejen obětavé práci sester vůdkyň, ale i horlivé činnosti bratří župních a okresních zpravodajů, kteří stejně obětavě se starají o chlapecké a dívčí oddíly. Děkujeme jim vřele a prosíme je, aby i nadále s námi takto pracovali v bratrské shodě. Jsme si však toho vědomy, že mnohé, jež bratři

Pracujeme na nových stanovách, kterými máme nabýti rozšíření našich dosavadních práv, ovšem i povinností."

V připravovaném návrhu na změnu stanov mělo být zakotveno zřizování samostatných dívčích žup, naprostá svrchovanost DO nad dívčí složkou Svazu, nebo event. zřízení dívčího náčelnictva. Jedno i druhé bylo s hlediska ústředních orgánů SJS RČS pokládáno za oslabení jednoty skautského hnutí a narazilo v dané vývojové etapě na jistý odpor.

V jednáních o zřizování samostatných dívčích žup bylo usneseno, že tam, kde jsou pro to podmínky, mohou mít skautky svůj vlastní technický župní sbor, ale zřizování dvou samostatných žup na stejném území odporuje dosavadním zkušenostem, a proto se nedoporučuje.

Aby zůstalo jediné náčelnictvo pro oba kmeny a přece se vyhovělo přání DOS, připravilo náčelnictvo spoluprací s DOS jako novum zřízení tří výkonných výborů při náčelnictvu a to pro skauty, skautky a oldskauty. (1)

Posílení vlivu DOS v náčelnictvu bylo docíleno statutárně zajištěnou volbou zpravodajky náčelnictva a jedné místonáčelní, a poněvadž obě tyto činovnice byly z titulu svých funkcí též členkami ústřední rady, byla pozice dívčího skautingu posílena i v ní. (2)

Organizační jednota svazového skautingu spolu se zvýrazněním jeho dívčí složky byla manifestována změnou názvu spolku z dosavadního "Svazu junáků skautů republiky Československé" na "Svaz junáků skautů a skautek republiky Československé. (2)

Vyvrcholením snah o rovnoprávné postavení dívčího i chlapeckého skautingu ve Svazu vidím v domácích i zahraničních událostech dvou posledních funkčních období, t.j. v létech 1935/36 a 1937/38, kdy vzrůstal rapidně počet oddílů i dívek

a) V roce 1935 organizoval DVV velké ústřední oslavy dvacetiletí dívčího skautingu, které byly prohlášeny za celostátní záležitost. Konaly se v polovině června v Praze, pod záštitou paní Hany Benešové, choti ministra zahraničí a čestného výboru, složeného z mužů a žen vysokého společenského postavení (příloha 20.). Pražská, župní, okresní i místní vystoupení skautek umožnila široké skautské veřejnosti shlédnout a posoudit dosaženou úroveň dívčí skautské výchovy, posílila důvěru rodičů k obětavé práci vůdkyň a povzbudila touhu dívek, stojících stranou, zařadit se do skautských kolektivů uspokojujících jejich všestranné zájmy.

b) Ženy u kormidla dívčího skautingu si uvědomovaly, že bez společné opory se bude dívčí skauting společensky těžce prosazovat a proto zorganizovaly již před oslavami desetiletí všechny své příznivce a přátele do samostatného spolku "Kruhu přátel dívčího skautingu", v jehož čele a výboru měly své zástupkyně. I když chtěl "Kruh" sdružovat ve svých řadách početné členstvo, hlavně rodiče skautek a toužil se stát společenským střediskem aktivních skautek a místem, kam by i bývalé skautky rády zavítaly, zůstala jeho členská základna slabá a v jeho činnosti převažovaly akce podpůrné a propagační. (1)

Ale i za tohoto stavu se ukázalo, že jak čestné předsednictvo "Kruhu" (pí Hana Benešová, Bronislava Herbenová, dr. Alice Masaryková, univ. prof. MUDr. Ladislav Syllaba, A. B. Svojsík a jiní), tak pracovní výbor spolku (pí prof. Drtinová, MUDr. Augustin Riegel, pí. Františka Bechyňová, prof. Vavřín aj.), jehož delegátka zasedala ve výkonném výboru dívčího odboru Svazu, byly většinou záštitou průbojného dívčího hnutí.

c) V roce 1935 se účastnilo 150 našich skautek - poprvé v historii Svazu - spolu s hochy jubilejních oslav polského skautingu ve Spale. Jejich vystoupení měla po všech stránkách vysokou úroveň a přispěla k dobré pověsti dívčího svazového skautingu.

d) A nakonec to nejdůležitější: v roce 1935 došlo v rámci decentralizace činnosti Svazu i k jmenování sestry Vlasty Koseové zemskou náčelnicí pro Čechy a sestry Marie Januštíkové zemskou náčelní pro Moravu a Slezsko.

Prestiž dívčího skautingu vzrůstal i v letech dalších, zejména účastí skautek ve společensky prospěšných službách, zvláště zdravotních, na charitativních akcích pro děti ("Demokracie dětem", příloha 21.) a pro nezaměstnané, dále organizací a rozvíjením branné výchovy, úsilím o mezinárodní skautské sesterství a posilováním mírových snah doma i v zahraničí(1). V této souvislosti jest se zmínit o tom, že z popudu dívčího kmene se náčelnictvo Svazu usneslo již v r. 1927, aby 22. únor byl slaven jako mezinárodní svátek bratrství skautů a skautek celého světa. (2)

Po vzoru chlapeckého kmene usilovaly i sestry o zřízení samostatné lesní školy, v níž by byly vůdkyně oddílů a starší skautky vůbec seznámeny se všemi prostředky dívčí skautské výchovy, naučily se metodice, získaly potřebnou praxi při výstavbě tábora, organizaci všech druhů her, při sestavování programu družinových a oddílových schůzek, vycházek apod.

První kurs lesní školy byl pořádán již v r. 1926 u Hranic na Moravě a od té doby každoročně kursy další. V jejich vedení se střídaly sestry Em. Milčicová, Ludm. Sobotová, dr. René Mladějovská, Bož. Stýblová, Jiřina Pokorná a v instruktorském sboru působily nejlepší pracovnice dívčího odboru, jako např. dr. Míla Mladějovská, prof. Michálková, Evženie Stopková, Marie Hrbová, Marie Smítalová aj. Je třeba říci, že dívčí lesní školy pracovaly samostatně, bez vlivu chlapeckého skautingu.

Úroveň kursů vzrůstala rok od roku, jejich program se každoročně pozměňoval a také zkvalitňoval, přecházelo se postupně od praxe i k otázkám teoretickým, do programu byly

Naše dívčí lesní školy měly dobrý zvuk i ve světě a prošly jimi jako hosté i sestry z Jugoslávie, Polska, Rumunska aj.

I když byly v některých letech uspořádány dva kursy LŠ, nebyl jimi pokryt zájem mnoha sester. To proto, že se některé nemohly odpoutat od svých mateřských a rodinných povinností na dobu trvání kursu (bývalo to 10 - 14 dnů), jiné proto, že v téže době vedly tábor vlastního oddílu, jehož trvání bylo ještě delší a konečně je třeba říci, že i kursovné kolem 150 Kč bylo pro mnohé neúnosné.

Aby se překonaly tyto a podobné obtíže, uvolila se řada instruktorek pomáhat při organizování a průběhu župních víkendových kursů pro vůdkyně, jimiž prošly nejen stovky mladších a starších skautek, ale i pracovnice vyšších organizačních celků. Ukázalo se, že tyto župní kursy byly šťastným řešením problematiky získávání a školení vůdcovských kádrů.

Vývoj dívčích lesních škol byl dalším dokladem vytrvalého úsilí dívčího odboru Svazu o výchovnou samosprávu a je nutno přiznat, že za ni bojovaly tvrdě a uvědoměle, někdy i proti malému pochopení nebo i ventralisačním snahám chlapeckého kmene. A že takové tendence skutečně občas byly, potvrzuje zpráva s. náčelní na valném sjezdu Svazu v roce 1938 (1), z níž cituji:

"V posledních letech vznikla snaha podřídit dívčí lesní školy chlapeckému ústředí, závazně zavést stejnou látku, způsob vedení i odznaky. Bratři nabízeli nám lesoškolácké šátky a sami chtěli přijati naše trojlístky, odznaky světového sesterství. Přirozeně postavily se uvědomělé sestry na odpor a vymohly jsme si samostatnou zpravodajku pro dívčí lesní školy, podřízenou pouze náčelnictvu."

Ústřední zpravodajkou LŠ byla jmenována s. náčelní Em. Milčicová.

I když mohly mít pracovnice našeho dívčího skautingu někdy pocit, že v rozhodování o domácích záležitostech jsou pod "kontrolou" početnější větve chlapecké, určitě se necítily nijak omezovány ve své činnosti zahraniční. Bylo to dáno jednak tím, že na tomto poli jim byly partnerkami vždy ženy, jednak pocitem jistoty a sebevědomí, vyvěrajícím z jejich vysoké odborné, společenské, jazykové a skautské kvalifikace (byly to většinou ženy s akademickým vzděláním), která jim umožňovala zaujímat také kvalifikované postoje ke všem projednávaným otázkám světového dívčího skautingu.

Poněvadž navazování kontaktů se zahraničím, udržování a rozšiřování trvalé spolupráce s jinonárodními svazy, vytváření příznivých podmínek pro písemné i osobní styky dívek, organizace výměnných zájezdů mládeže do ciziny a v neposlední řadě i propagace naší vlasti ve světě byly záležitosti předních pracovnic, sdružených v zahraničním referátu DOS, pojednán stručně jen o jejich úsilí v prosazování, uznávání a zvyšování autority československého dívčího skautingu.

K prvým oficiálním kontaktům pracovnic DOS s dívčími zahraničními organizacemi došlo ve dnech 26. června až 1. července 1922 při 2. mezinárodním sjezdu v Cambridgi v Anglii. (1) Československo zastupovaly sestry zahraniční zpravodajka Lída Syllabové a Věra Svobodová. (2)

Toto setkání skautských pracovnic, jemuž předsedal B.P., vešlo do dějin tím, že položilo základ mezinárodní skautské organizaci dívek. Stalo se tak přijetím několika usnesení, z nichž uvádím: (3)

a) Mezinárodní konference má být střediskem skautského hnutí a má přispět k výměně názorů a k posile i poučení pro další práci ve skautingu. Bylo jednohlasně usneseno, aby se mezinárodní konference konaly vždy po dvou letech.

b) Do mezinárodního svazu může být připuštěna každá skautská organizace, uznává-li skautský zákon a řídí-li se jeho duchem.

c) Slib skautský může být obměněn podle různých poměrů náboženských v jednotlivých zemích. Poznámka tato se týká hlavně článku prvního, ve kterém anglické skautky slibují věrnost Bohu, králi a vlasti.

d) Zástupci Německa budou připuštěni do mezinárodní konference jen tehdy, požádá-li o to samo a nebude-li jeho skauting zařízením, které podporuje ducha militaristického.

e) Každý stát se má snažit soustředit všechny skautské organizace v jeden celek,

Cambridžskou konferencí byly československé skautky přijaty do Mezinárodní rady skautek (International Council) a sestry L. Syllabová, Marianna Vetterová a Vlasta Štěpánová (provdaná Koseová) udržovaly čilý styk zejména s Miss Fergus - Buchanan, jmenovanou korespondentkou pro naši republiku. Jinak si naše delegátky vážily toho, že se jim podařilo navázat styky téměř se všemi organizacemi skautek, že poznaly zástupkyně cizích skautských organizací, že se mnohému přiučily a šířily také znalosti o naší vlasti a i poměrech ve skautingu u nás.

Mezinárodního dívčího skautského sjezdu ve Foxlease v Anglii, konaného v červenci 1924 a spojeného s mezinárodní skautskou konferencí, se účastnilo z Československa šest delegátek a co bylo pozoruhodné, dvě z nich přednesly hodnotné referáty. Sestra předsedkyně Bron. Herbenová hovořila o kulturním životě v Československu a seznamovala přítomné s velikány našich dějin, M. J. Husem, J. A. Komenským a prezidentem T. G. Masarykem, sestra náčelní E. Milčicová měla odborný referát o tělesné výchově (Physical training), hlavně o denních cvicích skautek. (1)

V roce 1926 se konala mezinárodní konference skautek v Americe. Poněvadž americké skautky hradily tentokrát finanční náklad na jednu delegátku od nastoupení na loď

O uspořádání příští mezinárodní konference se ucházelo Československo a Maďarsko. Zatím co arcivévodkyně Anna, protektorka maďarských skautek, nabízela pohostinství pro jednu delegátku z každé organizace na týden v Budapešti a na týden na venkově, mohl náš DGS nabídnout jen levné ubytování a stravování. Bylo přirozené, že byla přijata nabídka Maďarska.

Účast našich skautských pracovnic byla dlouho nejistá. Věděli jsme totiž, že maďarský skauting, chlapecký i dívčí, i celé jeho vedení, jsou ve službách iredenty a boje o revizi trianonského míru, a tak jsme se obávali, aby nebylo zneužito mezinárodní konference k projevům proti Československu. Teprve po dlouhých jednáních na nejrůznějších úrovních doma i v cizině, po konzultacích s malodohodovými skautskými ústředími, po zárukách předsedkyně světového odboru skautek a v neposlední řadě na doporučení ministra zahraničních věcí dr. Edv. Beneše, bylo rozhodnuto účastnit se konference a vyslat na ni s. dr. Mladějovskou a Jarku Kreysovou jako delegátky.

Že byla naše nedůvěra na místě, ukázalo se hned při zahájení, kdy zapaloval večerní táborový oheň světový náčelník B.P. Místo maďarské státní hymny bylo zpíváno známé "Credo", vyjadřující důvěru Maďarů ve vzkříšení předválečného Maďarska. Účastnice konference i Sir B.P. z neznalosti věci zdravili po celou dobu. O tom, co následovalo, píše s. dr. Mladějovská: (2)

"Opustily jsme se sestrou Štrbojí (3) demonstrativně

Konference v Parádu vstoupila do historie dívčího skautingu tím, že a) se usnesla založit mezinárodní svaz skautek, obdobný mezinárodnímu svazu skautů (The World Association of Girl Guides and Girl Scouts);

b) zvolila tajnou volbou devítičlenné Světové komité, v němž zasedaly nejzkušenější pracovnice dívčího skautského hnutí, dvě z Anglie, a po jedné z Ameriky, Švédska, Polska, Maďarska, Dánska, Francie a Holandska;

c) byla založena světová kancelář dívčího skautingu v Londýně, s ředitelstvím Dame Catherine Furs, členkou Svazu národů;

d) Světové komité bylo zmocněno jmenovat s okamžitou platností členy Světového svazu. Československý dívčí skauting byl přijat za člena světového ústředí skautek;

e) rozhodla, aby se skautky, organizované v cizím státě staly členy a podrobily se rozkazům domácí organizace, když skautská organizace ve státě existuje.

Další mezinárodní konference skautek se konala ve dnech 5. - 17. července 1930 opět ve Foxlease v Anglii . Proti oběma předešlým, organizovaným velmi okázale, byla tentokrát opravdu skautsky prostá, s ubytováním ve stanech a s táborovým stravováním. Jako delegátky Československa byly vyslány sestry L. Sobotová a dr. Renée Mladějovská. Mezinárodního sjezdu vůdkyň, konaného současně s konferencí, se účastnily rovněž dvě naše sestry.

Z pozoruhodných usnesení uvádím:(1)

a) Mezinárodní výbor se bude skládat z 9 členů, volených na konferencích. Při každé konferenci vypadnou 3 členové a budou nahrazení novými, takže každý člen může být ve výboru 6 let;

b) světovou náčelní skautek zvolena Lady Baden-Powell, manželka světového náčelníka skautů;

c) jednomyslně přijato zavedení mezinárodní vlajky dívčího skautingu (příloha 22.). Je to žlutý trojlístek v modrém poli. Hvězdy ve dvou listech trojlístku znamenají dvě vůdčí hvězdy hnutí: zákon a slib skautek. Žilka prostředního listu má znamenat střelku kompasu, udávající správný směr a cestu skautingu. Základ, na němž trojlístek spočívá, symbolizuje plamen - lásku k životu - jenž má hořet v srdcích všech skautek.

I na této konferenci referovaly naše delegátky o stavu dívčího skautingu v ČSR a samy byly obeznámeny s tradicemi s výchovnými stezkami zahraničních organizací. Navázaly také četná osobní přátelství a uzavřely řadu dohod o vzájemných návštěvách a výměnách skautek v prázdninových táborech.

O dobré pověsti československého dívčího skautingu v zahraničí svědčí i ta okolnost, že dvěma našim sestrám byl v r. 1932 nabídnut 14denní pobyt (bezplatný, stipendijní) v nově budovaném mezinárodním středisku dívčího skautingu v Our Chalet v Adelbodenu ve Švýcarsku. A v r. 1933 byly tam též ve vůdcovském kursu další dvě skautky.

V letech 1933/34 byl styk československých skautek se zahraničím velmi čilý a přinesl jim mnoho užitku i posílení prestiže. Projevilo se to především účastí s. Vlasty Koseové na pedagogické poradě výboru "Quo vadis", svolané světovou dívčí konferencí do Švýcar (květen 1932), na níž jí byl svěřen úvodní referát k otázce: Jak vésti skautky k lásce k přírodě a normálnímu přirozenému životu.

V témž roce vykonala oficielní návštěvu skautek v Polsku sestra náčelnice E. Milčicová se svým doprovodem a skupina našich sester se účastnila Folk Dance Festivalu v Londýně, kde předvedla naše národní tance a po slavnosti byla pozvána k pobytu v táborech anglických skautek.

Nejdůležitějším mezinárodním podnikem tohoto období byla světová konference skautek, která se konala od 6. do l2. srpna 1932 v Buczi v Polsku. Československo bylo zastoupeno opět sestrami dr. Renée Mladějovskou a Lídou Sobotovou, dobře známými v mezinárodních kruzích. Významnou událostí pro nás bylo zvolení s. R. Heřmanové - Mladějovské náhradním členem světového výboru skautek na dvě léta. (1)

Světová konference, konané v roce 1934 ve švýcarském Adelbodenu, se účastnily jako delegátky sestra náčelní E. Milčicová a s. L. Cyvínová z Kolína. Zpráva o konferenci uvádí, že "československé delegátky podaly na konferenci zprávu o dívčím skautingu u nás a účinně zasáhly do jednání o organizacích skautek cizích národů ve státech, které nejsou jejich domovinou: Zde se uplatnila na mezinárodním foru zkušenost skautských pracovnic ze země, kde otázka skautek různých národností je bedlivě studována a propracována. (2)

Výstavku skautských výrobků instalovanou při mezinárodní konferenci, obeslaly československé skautky prvotřídní kolekcí.

Konference v Adelbodenu se účastnila poprvé ve funkci zahraniční zpravodajky s. Vlasta Koseová, jejíž návrat do aktivní skautské služby uvítala sestra náčelní slovy: "Vrátila se mezi nás obohacená zkušenostmi nabytými v Americe, Anglii a Švýcarsku, osobně známá s předními činovnicemi mezinárodního skautského hnutí." Známostem sestry Vl. Koseové vděčíme za to, že byla na této konferenci zvolena do světového výboru jako první náhradní člen. O rok později, na schůzi světového výboru skautek ve Finsku, byla vyzvána, aby se účastnila schůze jako náhradnice a tak poprvé od vytvoření Světové organizace skautek zasedala ve světovém výboru skautská pracovnice z Československa.

K finskému zasedání mám ještě dodatek. Když došlo v roce l934 k rozporu mezi náčelnictvem Svazu a spolkem Pražský skaut a v této souvislosti k odchodu s. prof. Lídy Sobotové ze Svazu, založila tato "Sdružení československých skautek" a požádala o jeho registraci ve světovém ústředí, bylo usneseno, že z Československa může být v něm nastoupena pouze jediná organizace, tj. dívčí odbor Svazu.

Vyvrcholením snah DOS o uznání jeho naprosté samosprávy a výchovné autonomie (téměř ve všech ostatních státech měly skautky samostatná ústředí, oddělená od chlapeckých) na mezinárodním poli, byla tři závažná usnesení světové dívčí konference ve Stockholmu (1936).

1. Sestra Vlasta Koseová, dosud náhradní člen světového výboru, byla zvolena jako řádná členka na dobu 6 let. Bylo to poprvé v historii našeho dívčího skautingu, co byla československá pracovnice povolána do tohoto vrcholného orgánu jako právoplatný člen. I když tam byla zvolena nikoliv jako zástupkyně ČSR, ale za svoji osobu a v uznání osobních, společenských a především skautských kvalit, byl to projev důvěry naší dívčí větvi.

Sestra Vlasta Koseová dosáhla na poli mezinárodního dívčího skautingu téhož vrcholného uznání, jako měl po léta náčelník A. B. S. ve skautingu chlapeckém. Byli jsme na ni právem hrdi.

2. Dalším projevem důvěry v Československo a uznáním vysoké úrovně naší dívčí skautské výchovy bylo usnesení, uspořádat v ČSR mezinárodní lesní školu, která se konala ve dnech 18. - 28. července 1937 u Zlína (dnešního Gottwaldova)(1). Účastnily se jí kromě 11 absolventek našich lesních škol delegátky z Norska, Dánska, Polska, Francie, Anglie, Švédska, Švýcarska a Rumunska.

Lesní škola byla velmi úspěšná a jejím organizátorkám byl vysloven světovým ústředím dík a mimořádné uznání.

3. Bylo rozhodnuto, že v r. 1939 bude svolána do Československa porada Světového výboru, jemuž vždy předsedá světová náčelní Lady Olave Baden-Powell.

Pro známé události kolem Mnichova a v předvečer druhé

Výkonný výbor našeho dívčího skautingu byl velmi hrdý na své členství ve světovém ústředí skautek i na pokrokovou roli, kterou v něm hrál, zejména v úsilí o vzájemné porozumění a podporu míru a dobrého soužití mezi národy.

Aby byl význam světové soudržnosti skautek manifestován i navenek a aby si dívky uvědomovaly, že skauting má poslání jak národní, tak mezinárodní, byl náčelnictvem Svazu schválen návrh v r. 1935, aby československé skautky nosily svůj slibový odznak na modrém trojlístku, mezinárodním odznaku skautek. Tím byla vyjádřena jejich příslušnost jak k národní organizaci - SJSS RČS - tak i The World Association of Girl Guides and Girl Scouts (příloha 23.).

Přehled světových konferencí dívčího skautingu přináší příloha 24.

1. Ludmila Sobotová: Sjezd našich skautek. - "Vůdce", roč. VI., 1925/26. str.53, 65, 85, 105.

2. Lída Sobotová: Na světové konferenci skautek v Polsku. - "Skaut - Junák", roč. XIX., l932/33, str. 43.

3. MUC. Ivens Šimsa: Dívčí skauting, koedukace a výchova pohlavní. - "Vůdce", roč. V., 1924/25, str. 52, 69, 87.

4. L. Sobotová: IV. Dívčí lesní škola. - "Vůdce", roč. IX., 1928/29, str. l24.

6. Zpráva zahraničního odboru DO za období od února 1930 do února l932. - "Vůdce", roč. XII., 1931/32, str. ll4.

6. Vlasta Litochlebová: Světová organizace skautek. - "Činovník", roč. XXIV., 1947, str. 2l.

Anglický skauting - náš vzor - neměl ve Velké Británii vývojové obtíže a jeho rozvoj prošel bez vážných krizí, neboť údobí náboženských sporů mezi jednotlivými konfesemi tam dávno minulo a náboženská nesnášenlivost byla anglickému duchu cizí. Navíc se tam od samých počátků skautingu počítalo s tím, že si skauting přisvojí jak církve, tak školy a ostatní spolky, zabývající se výchovou mládeže.

Jinak tomu bylo na evropské pevnině, kde duchovní vývoj v minulosti, včetně vývoje náboženského, byl daleko složitější a náboženské spory mezi jednotlivými vyznáními byly v minulém století a ještě na počátku století současného v mnohých zemích a státech stále ještě živé. Proto i skautské hnutí tu procházelo těžšími podmínkami a hned ve svých počátcích docházelo k štěpení na větve s různým ideovým, náboženským i politickým zaměřením.

V mladém Československu, jehož obyvatelstvo bylo nadmíru diferencováno nábožensky, národnostně, sociálně a politicky, byla pro jednotný skauting půda zcela neúrodná. Měl být vytvořen orgán, zastupující československý skauting na mezinárodním fóru, mohl to být jen dobrovolný svazek mnoha skautských ústředí. Takovým svazkem chtěl být Svaz skautů, který se podle schválených stanov domáhal svého účelu přijímáním, zakládáním a řízením spolků, zabývajících se skautskou výchovou. Odtud plynula tedy povinnost přijímat za členy nejrůznější skautské spolky, na jejichž vznik neměl Svaz pražádný vliv.

Tak se stalo, že členy Svazu byla řada autonomních složek, které se v souladu s principy demokracie spravovaly samy. Nelze tvrdit, že jejich soužití nebylo vždy bezkonfliktní a další řádky jsou toho též dokladem.

Pokusím se charakterisovat a podat charakteristiku hlavních z nich, při čemž o Svazu Švehlových junáků pojednám v jedné souvislosti.

Jejich vznik sahá do roku 1927, kdy se začaly formovat pod patronací tělovýchovné organisace Orel první tzv. "Homogenní" skautské oddíly, složené z mládeže hlásící se ke katolickému náboženství a vedené rovněž vůdcem katolíkem. Zpráva ve "Vůdci" o nich říká (1), že "na Slovensku" byla založena organisace katolických skautů za podpory ľudové strany. Šlo tedy vlastně nejen o náboženský, ale od samého počátku i o politický skauting.

Nově vzniklá "sekce katolických skautů slovenských" (SKS) se ucházela hned o spolupráci se Svazem, což se po obapolné rámcové úmluvě a na doporučení zemského skautského výboru pro Slovensko také stalo. Jejich přijetí do Svazu ohlásil br. náčelník Svojsík již na valném sjezdu dne 26. února 1928.

Slovenský katolický skauting, podporovaný od počátku církevní hierarchií, se šířil zejména v městech, kde byly semináře nebo katolické církevní školy, jako např. v Bratislavě, Nitře, Spiš. Kapitule, Trnavě, Zvolenu aj. Překvapivá byla pro nás skutečnost, že měl od počátku dostatek finančních prostředků, aby mohl vydávat svůj samostatný časopis "Skaut" (příloha 25), pěkně vypravený, obsažný, s dobrým obsahem skautským, a dávat jej zdarma všem svým registrovaným členům. Jinak činilo předplatné 12 Kč ročně. Ústředí katolických skautů slovenských vydalo pro svoji mládež i "Skautskou příručku" (příloha 26) a několik dalších publikací. (2)

Slovenští katoličtí skauti vykazovali po celou dobu svého trvání celkem dobrou činnost a nikdy se nevyhýbali spolupráci s ostatními svazovými skauty, od nichž se odlišovali až do r. 1932 hlavně barvou košile. Měli také svůj odlišný slibový odznak, skautskou lilii, umístěnou v průsečíku ramen stylizovaného maltézského kříže (příloha 27).

Vůdcovský sbor se skládal převážně z učitelů a kněží, z nichž mnozí absolvovali kursy Slovenské lesní školy a měli tedy dobrou výchovnou kvalifikaci.

I když navenek byl poměr mezi SKS a Svazem až do konce roku 1938 formálně bez závad a zdánlivě bratrský, věděli mnozí z nás, že po uzavření československo-sovětské smlouvy, s níž slovenské církevní kruhy nesouhlasily, se začala ve vedení slovenských katolických skautů formovat skupina neloajální jak vůči Svazu, tak zejména vůči ČSR. Přes hlavu pražského ústředí a v nesouhlasu s uzavřenou úmluvou o členství SKS ve Svazu, nacházela společnou řeč a navazovala živé kontakty pravicově zaměření křídla polského a slovenského skautingu; při jednáních ministerského předsedy M. Hodži o vstup Hlinkovy slovenské ludové strany do vlády počátkem r. l936 se přičinily o jejich neúspěch i někteří členové vedení SKS (např. nechvalně známý dr. Ferdinand Durčanský), které jsme nacházeli později i v řadách hrobařů republiky; měli jsme dále ověřeno, že podobně jako ve ZHP i v náčelnictvu SKS byli jedinci, koketující s Hitlerjugend. Ostatně, kdo si pozorně přečte složení ústředí SKS, zveřejněné ve "Vůdci" (1), zjistí, že bylo z velké části v rukou kanovníků, děkanů a farářů, tedy pod přímým a silným vlivem opoziční Ludové strany, která již tehdy udržovala kontakty s představiteli německého separatismu. A tak, když jsme na valném sjezdu v r. 1938 vyslechli pozdrav br. Pilaje a jeho ujištění o věrnosti slovenských katolických skautů Svazu, věděli jsme, že jeho výzvu "Na stráž!" musíme chápat šířeji, než myslil on. I když ústředí Svazu vědělo, že se SKS dostali zcela pod vliv luďáků, nemohlo na situaci mnoho změnit. Jediným účinným řešením bylo rozvázání dohody o členství SKS ve Svazu, což by se bylo chápalo jako čin nepřátelský vůči Slovákům, a nikoliv jako protest proti zneužívání mládeže k prosazování politických cílů. Jak jsme byli tehdy informováni, řada činovníků SKS opustila jeho řady právě pro politický nesouhlas s nastolenou kleropravičáckou orientací a přestaly pracovat i některé oddíly mládeže.

Zmrazování vztahů mezi SKS a Svazem nesl velmi těžce náčelník Svojsík, jemuž ostatně prokazovali slovenští katolíci vždy obzvláštní úctu a oddanost, pokládajíce ho - snad proto, že jeho bratr Alois byl knězem - za horlivého katolíka. On jediný byl jimi také dekorován, tuším, že r . 1937, zlatým stupněm jejich čestného vyznamenání (příloha 28). Pro Svojsíka pátá luďácká kolona ve Svazu skautů prostě neexistovala a bylo dobře, že se nedočkal vývoje událostí kolem Mnichova, aby se o svém klamu přesvědčil.

Na závěr podávám kusý přehled o stavu členstva SKS.

Tak jako v jiných národnostních skupinách žijících v Československu, tak i v pohraničních územích obývaných Němci, vznikaly mezi tamní mládeží skautské oddíly nejrůznějších zaměření a názvů. Většinou měly vzory a také podporu v ústředích skautů rakouských a hlavně říšskoněmeckých. Je třeba říci, že říšskoněmecká skautská ústředí, jichž bylo kolem 30, diferencovaná nábožensky, politicky a sociálně, tím, že nebyla schopna až do roku 1938 vytvořit jednotnou celostátní organizaci, neměla také zastoupení ve světovém skautském svazu. To - jak poznáme - byl hlavní důvod, proč spolupráce Svazu s německými skauty v Československu byla tak obtížná.

Německé skautské oddíly na našem území byly zakotveny hlavně kolem Bratislavy, Znojma, Chebu, Karlových Varů, Liberce a také v Praze a byly sdruženy ve dvou svazech, Verband Sudeten - deutscher Pfadfinder a Pfadfinderverband Eintracht.

Zástupci prvého z nich se obrátili již v r. 1924 na mezinárodní skautskou kancelář v Londýně se žádostí o samostatné zastoupení. Když však zjistili, že je to možné jen prostřednictvím uznaného celostátního ústředí - v daném případě SJS RČS - upustili od dalšího jednání. Našli se však vedoucí, kteří požádali z vlastní vůle o registraci svých oddílů ve Svazu. V roce 1927 to byly pouze 2 oddíly na Slovensku, v roce 1928 další oddíly z Bratislavy a z Prahy, později také němečtí skauti z Chebu a Františkových Lázní. Poněvadž tyto oddíly neměly společné ústředí a nevystupovaly jako celek, byly registrovány ve Svazu jako oddíly spřátelené. Stalo se tak na prohlášení jejich vůdců, že "stojí na půdě Československé republiky, kterou považují za svoji vlast a že nemají nic společného s hakenkrajclery a německými nacionály" (1). Na Táborech slovanských skautů měly německé oddíly slovenské dokonce samostatný stanový tábor.

Vstup několika německých oddílů do Svazu vyvolal však krajní nelibost v řadách sudetoněmeckého "landsmanšaftu" a byl předmětem útoků krajanského tisku jak na Svaz, tak na vůdce těchto oddílů.

Svazu se vytýkalo, že má "počešťovací záměry se sudetskými německými skauty"/Verschechungsabstichten auf die Sudetendeutsche Pfadfinderachaft) a že je "na válečné stezce proti sudetoněmeckým skautským skupinám" (Der tschechische Skautverband auf dem Kriegpfad gegen die Sudentendeutschen Pfadfidergruppen) a vedoucí německých oddílů byli obviněni z vlastizrady, z rozbíjení německé jednoty a z neněmeckého podnikání.

Za takového stavu se nelze divit, že Svaz nebyl nijak iniciativní v získávání německých oddílů pro spolupráci a že i osvícení a tolerantní partneři v německém táboře se jednání vyhýbali. Verband sudetendeutscher Pfadfinder se ještě několikrát pokoušel jednat s mezinárodní kanceláří v Londýně, ale když mu byly naším Svazem opětovně sděleny a zdůrazněny všeobecné zásady, platné pro přijetí autonomních organizací, přerušili další jednání. A tak, nikoliv naší vinou, nebyly s ní bratrské skautské vztahy vůbec navázány.

Bylo s podivem, že při všech jmenovaných i jiných zostouzeních se našlo několik německých skautských oddílů, která se sice uvědoměle hlásily jako "Deutsche Pfadfinderschaft der ČSR", ale vstoupily do Svazu jako spřátelené oddíly, aniž kladly jakékoliv podmínky. Vyznávaly, že plněním příkazu o bratrství všech skautů přátelstvím k lidem dobré vůle "nenaplňujeme toliko skautskou ideu, nýbrž sloužíme též sami sobě, svému národu a státu, jeho oddanými příslušníky jsme a zůstaneme (1). Tato skupina vydávala též cyklostylem svůj časopis "Der deutsche Pfadfinder", Mitteilungsbaltt für die "Deutsche Pfadfinderschaft in der ČSR im SJS RČS". (1)

Druhou výjimkou byli němečtí katoličtí skauti, sdružení v "Pfadfinderkorpsu St. Georg", kteří při založení Ligy katolických skautů v ČSR se stali jejími členy a tím - spolu s ostatními katolickými organizacemi v ČSR - i autonomním členem Svazu. Stalo se tak v prosinci 1934. Jejich náčelníkem (Korpsführer) byl zvolen a Svazem potvrzen br. Anton Studlar z Novosedlic u Teplic(1).

I když se obě tyto organizace hlásily k ČSR jako k své vlasti, nevyhnuly se vzrůstajícím politickým tlakům a postupnému prosazování autonomistických požadavků. Poznali jsme to již v r. 1936, kdy rakouští skauti "St. Georg" pořádali v Luxemburgu mezinárodní tábor za účasti asi 4 000 skautů. Náš Svaz vyslal k jubilejním oslavám dvoučlennou delegaci, jejíž účastník - br. Václav Grégr - podal o zájezdu informaci, z níž vyjímám:

"K našemu podivu přijel druhý den z Československa na oslavy i oddíl skautů "St. Georg" ze Znojma, vedený Josefem Platzerem, vybavený na tehdejší dobu více než komfortně. Nevystupovali jako členové Svazu, ale jako zástupci "Sudetendeutsches Pfadfindertumu", který u nás právně neexistuje. V táboře nevztyčovali československou vlajku ale vlajku "St. Georg", v jejímž horním rohu při žerdi byla našita malá čes. vlajka, ovšem s červeným polem nahoře. Při jejím vztyčování vztyčovali i pravice v duchu hnědého moru. Spíš to byla výprava Hitlerjugend.

Na náš zákrok, aby vlajka byla upravena, jejich vedoucí vůbec nereagoval. Teprve po intervenci legačního tajemníka čs. velvyslanectví dr. Zdenka Černého, nařídili Rakušané okamžité stažení vlajky a její úpravu. Vlajka byla sice stažena, ale po další dny trvání táborů již vztyčována nebyla. Se strany znojemských "taky" skautů bylo jen nevraživé mlčení a ignorování."

Po tomto incidentu a jiných náznacích neloajality nechtělo se nám věřit v upřímnost slov mluvčího německých katolických skautů prof. Bohonského, pronesených na valném sjezdu Svazu 29. listopadu 1936 v Brně. Zněla takto:

"Když dnes pozdravuji Vaše shromáždění jménem německých katolických skautů, chtěl bych připomenouti jedno: My, Češi a Němci, zde společně žijeme, jsme na sebe odkázáni, jsme osudem spojeni. Máme společné starosti, společnou práci, které nás rovněž spojují. Chceme stavěti na této skutečnosti a svá soužití v našem státě založiti na opravdové bratrské shodě. (1)

V roce 1937 bylo mi uloženo, abych si opatřil zevrubné informace o dalších německých oddílech, sdružených v "Deutsche Pfadfinderbundu", které se ucházely o vstup do Svazu. Výsledky mé prověrky nebyly nijak uspokojivé a když jsem se brzy poté přesvědčil znovu osobně, kam míří i většina členů autonomní organizace "St. Georg", navrhl jsem pozastavení jejich členství ve Svazu. Stalo se tak na jaře r. 1938 a další vývoj ukázal, že to byl krok správný.

Ostatně, jak ukazuje další přehled, nebyl počet německé mládeže v našich řadách nikdy valný.

Stav registrovaných oddílů a členů německých skautů.

Židovský skauting je starého data a v našich zemích se přihlásil k životu brzy po vzniku ČSR (prvý oddíl byl založen v Bratislavě v r. 1920), nikoliv ovšem jako samostatný spolek, nýbrž jako relativně samostatná složka organizace Makkabi. Pro činnost dětí v jejím rámci byly stanoveny tyto směrnice: (1)

l. a) Spojení s židovským národem (zvl. Palestina, hebrejská řeč), s židovskou mládeží, rodinou a školou.

   b) Výchova bezprostřednosti k přírodě a lidem, buzení citu společenského, smyslu obětavosti, lásky k pravdě, skromnosti, radosti z práce, smyslu pro pořádek a přesnost, poznání vlastní ceny.

2. Děti, mají si býti vědomy ceny zdatnosti tělesné, které dosahuje se tělocvikem a sportem, mají však také věděti, že k jejímu doplnění nutný jest správný způsob života.

3. Forma uskutečnění cíle ať se pohybuje především v rámci hry.

4. Jako výchovní činitelé byly tu: ruční zručnosti, skauting, společné prohlídky museí a jiných vzácností. Překonání společně daných úkolů. Dětský koutek v spolkovém časopise atd.

V polovině dvacátých let začaly vznikat na Slovensku a Podkarpatské Rusi samostatné židovské (šomerské) (2) skautské organizace, jako Hašomer Hacair, Hašomer Kadimah, Brit Trumpeldor, Brit Masada, Ben Akiba aj., nevyhýbající se spolupráci se Svaze (židovští skauti se účastnili např. - I. skautského sletu v Žilině v r. 1922), ba usilující postupně o přijetí do Svazu jako jeho autonomní složky. Jednání s nimi byla obtížná zejména proto, že trvaly na svém pojetí vlasti jako zemi svých otců (Erec Izrael) a usilovaly

I když se pracovníci sionistických oddílů dívali na skauting pouze jako ne jeden z prostředků nacionální výchovy, nutno přiznat, že pracovali celkem svědomitě a že dokonce vydávali v Šahách a později v Bratislavě svůj skautský časopis "Hašomer", redigovaný slovensko-německo-maďarsky.

Organizační struktura ústředí Hašomer Kadimah byla podobná struktuře SJS RČS. Všichni čsl. šomeři tvořili svaz, jehož členy byly jednotlivé nekoedukované oddíly, složené z družin. V čele oddílů byli vůdcové, volení členy oddílu, ale potvrzovaní ústředím. O družiny se starali rádcové a jejich zástupci. Chlapecké družiny byly pojmenovány podle 12 židovských kmenů (např. Levi, Jehuda, Ošer, Josef atd.), dívčí podle známějších biblických jmen žen (např. Rachel, Miriam, Jehudita aj.). Oddíly v počtu 5 - 10 tvořily župu. V čele svazu židovských skautů stálo náčelnictvo, volené každoročně delegáty oddílů.

Židovské šomerské organizace se řídily týmž zákonem jako všechny ostatní organizace baden-powellovského typu, i když motivace jeho jednotlivých článků byly specifická. Tak např. šomer měl být spořivý proto, aby šetřil a sbíral pro Židovský národní fond, z jehož prostředků měla být v budoucnu vybudována staronová Palestina - Erec Israel.

Československý židovský skauting měl celosvětově dobrou pověst, o čemž svědčilo např. konání třetího světového kongresu příslušníků organizace "Hašomer - Hacair" ve Vrůtkách v roce 1930. Kongresu se účastnilo na 350 delegátů z celé Evropy a Palestiny.

Počet členů československých židovských skautských

Stav židovského skautingu v období 1925 - 1938 v ČSR.

Židovské skautské organizace měly své vlastní odznaky představující kombinaci skautské lilie a izraelským církevním symbolem - Davidovou hvězdou.

Ruští skauti jména A. V. Duchnoviče(1) s nevelkým počtem svých oddílů na Slovensku a hlavně na Podkarpatské Rusi, přihlásili se do Svazu skautů v roce 1930. Byli to převážně děti starých ruských skautů, emigrovavších do ČSR. Organizace "Duchnovič" měla tehdy své ruské oddíly v deseti zemích Evropy, Asie a Ameriky a ústředí v U.S.A. V jejím čele byl plukovník Pantiuchov.

Dohoda o spolupráci s našimi ruskými skauty byla uzavřena na jaře 1931 a téhož roku na Táborech slovanských skautů, kde jim byla poskytnuta příležitost, představili se veřejnosti zdařilými ukázkami skautského výcviku v samostatném stanovém táboru.

Jako všichni emigranti, i naši ruští skauti trpěli touhou po domovu a ve svých tužbách se posilovali jednak vlastní pevnou semknutostí, jednak vybičovaným nacionalismem a slavjanofilstvím. Byli neskonale vděčni za každé slovo uznání a to vše je vedlo k tomu, že prostřednictvím dr. M. Agapova, slovanského tajemníka svého exulantského ústředí, vyznamenali náčelníka A. B. Svojsíka Řádem bílého medvěda I. třídy. Jejich víra ve sjednocení všeho Slovanstva je zřejma i z poselství, které zaslali valnému sjezdu(2) Svazu, z něhož citujeme:

"My jsme si jisti, že bratrský československý národ a jeho skauti učiní svoji povinnost k vlasti, Slovanstvu a k lidstvu a s úspěchem rozluští všecky úkoly, následujíc ve všem příkladu a názoru svého velikého vůdce a jednoho z nejvýraznějších zástupců slovanského ducha a nového humanismu p. presidenta T. G. Masaryka.

My, ruští skauti, prozatím ještě nemůžeme vyvinout svou práci jako vy, ale vás budou doprovázet naše bratrská láska a naše nejvroucnější přání vašemu Svazu, viděti stále větší a větší úspěchy na poli skautské práce a všeslovanského sbližování a sjednocení."

Ve skautské práci byli Duchnovičovi skauti svědomití, pořádali schůzky a vycházky, skládali skautské zkoušky

Vrcholu svého rozvoje dosáhla autonomní organizace ruských skautů v polovině třicátých let, kdy stáli v jejím čele prof. dr. Štěpán Fencik jako starosta a prof. N. Ignacyi jako náčelník. V tu dobu se celé jejich ústředí skládalo z pedagogů z povolání(1), kteří ovlivňovali podstatně i činnost oddílů jiných národností na Podkarpatské Rusi.

Rozvoj jejich členské základny ukazuje tento přehled,

Rád bych zdůraznil, že Duchnovičovi skauti, a zejména jejich vedení, byli po celou dobu trvání jednotného Československa loajální k naší republice, jak o tom svědčí i telegram dr. Štefana Fencika, uvedený v příloze 30. Z jeho iniciativy - byl poslancem NS a později i ministrem v prvé autonomní vládě Podkarpatské Rusi - byly udržovány velmi prospěšné osobní i písemné kontakty s pražským ústředím SJSS RČS a později i s Junákem, až do osudné anexe Podkarpatské Rusi Maďarskem.

Maďarské skautské oddíly existovaly u nás od samotného vzniku republiky a byly poměrně početné a dobře prosperující. Místonáčelník pro Slovensko dr. V. Cvengroš konstatoval na valném sjezdu SJS RČS, konaném v r. 1926 v Praze, "že židovští i maďarští skauti, stojící mimo Svaz, mají více členů než slovenské oddíly organizované přímo ve Svazu a že již z tohoto důvodu je třeba řešit otázku jejich začlenění a postavení".

Nebyl to ovšem úkol nijak snadný, neboť vedení maďarských skautů v Československu se dožadovalo buď začlenění do maďarského skautského ústředí v Budapešti, nebo přímého členství v mezinárodním skautském ústředí v Londýně. Poněvadž jedno ani druhé nebylo splnitelné, měla se otázka maďarského skautingu v Československu projednávat na mezinárodní skautské konferenci v Kanderstegu (1926). Br. náčelník Svojsík o tom napsal:

"Porady naše v Kanderstegu týkaly se tentokráte maďarských skautů v naší republice a konaly se dříve, než došlo k projednávání této otázky všeobecně v plenárních schůzích sjezdu. Za předsednictví Sira Baden-Powella ve schůzi, trvající dlouho do noci, prodebatovaly se důkladně různé námitky, názory a návrhy, následovalo ještě několik dalších porad, za předsednictví náčelníka švédských skautů, člena mezinárodního výboru E. Lieberatha a řed. H. S. Martina, takže došli jsme dohodou k resultátu, jenž v podstatě potvrdil stávající praksi.

Maďarské oddíly mohou tvořit nadále vlastní oddíly v rámci našeho Svazu a na podkladě jeho Stanov, a vnitřní svou řečí mateřskou s vůdci, jež si sami zvolí, ovšem ze státních příslušníků republiky a Svaz je pouze potvrzuje. Nemůžeme odepříti tohoto potvrzení maďarským pracovníkům, leda pro delikty morální, politické nebo pro život neodpovídající skautským zásadám. Jelikož ostatní příslušníci Svazu nemají práva voliti si své činovníky, nemají za to maďarské oddíly práva volit i představenstvo Svazu, které právo při nevelikém jejich počtu mělo by beztak význam jen akademický.

Oddechli jsme si od srdce, když konečně tato smlouva byla všemi účastníky porad podepsána a ve znění francouzském i anglickém odevzdána zástupci mezinárodního bureau v Londýně, opisy zástupcům Maďarska i nám. Uzavřením zvláštního paktu odpadly pro nás všechny obtíže a důsledky z projednávání těchto věcí v plenu a Sir Baden-Powell zvláštním listem projevil mně uspokojení z výsledku těchto porad."

Po uzavření dohody v Kanderstegu přihlásily se maďarské oddíly do Svazu a jejich spolupráce se slovenskými skauty byla celkem dobrá. Toť se rozumí, že čas od času docházelo k nedorozuměním a třenicím spíše individuálním než kolektivním, které měly kořeny v touze Maďarů po opětném připojení Slovenska (horní Země) ke koruně svatoštěpánské. Tak se také stalo, že v několika případech byli provinilci vyloučeni ze Svazu, jindy musely naše úřady zakročit proti skautským provokatérům, vyslaným k nám z Maďarska. A nám pak připadl úkol vysvětlovat na mezinárodním skautském foru, že nešlo o šikanování skautů jiné národnosti, ale o spravedlivý zásah v zájmu bezpečnosti státu.

Autonomní organizace maďarských skautů bylo dovoleno vydávat časopisy a příručky, konat srazy, sjezdy, závody a účastnit se v rámci celosvazových delegací - i zájezdů do ciziny. Z časopisů to byl studentsko - skautský "A mi lapunk", vydávaný v Lučenci, který časem zanikl a dobře vedený "Tábortüz" (Vatra), který vycházel od r. 1928 v Komárně (příloha 31.). Základní příručkou maďarských skautů v Československu byla "A csechoslovákiai magyar czerkézs Kézikonyve I.", vydaná rovněž v Komárně (příloha 32.).

Z velkých podniků stojí za zmínku účast maďarských skautů na Táborech slov. skautů v Praze (1931), kde měli dva samostatné stanové tábory a zejména pak na světovém Jamboree skautů v Maďarsku (1933).

O upevňování dobrých styků československo-maďarských se velmi zasloužil tajemník maďarských skautů v ČSR, prof. Josef Mrena, jistě dobrý a poctivý Maďar, loajální občan republiky pevně věřící, že "síla bratrskej lásky skautskej spojí v jeden mohutný celok všetkých skautov republiky Československé (1).

Důkazem dobré vůle a spolupráce byl i I. maďarský kurs Slovenskej lesnej školy v r. 1934 a pozdější jmenování br. Ludovíta Beszédese vůdcem Lesní školy pro maďarské kursy. V roce 1937 schválilo náčelnictvo Svazu vydání slovensko-maďarských legitimací pro maďarské skauty na Slovensku a v r. 1939 bylo připraveno i vybavení prodejny maďarských skautů v Berehově, zbožím z našeho pražského skladu.

Text dohody s maďarskými skauty na Slovensku byl několikrát upravován a její poslední znění je publikováno v časopisu "Buď pripravený", roč. XIII., l937/38, str. 106, (příloha 33.).

Jak vidět z neúplného přehledu, byl rozvoj členské základny maďarského skautingu ve Svazu cele uspokojivý a v souladu a procentuálním zastoupením maďarské menšiny v úhrnném počtu obyvatel republiky(1).

Prvou zprávu o nich máme z r. 1920 (2). Praví se v ní, že jejich vrchní vůdce navázal bratrské spojení s A. B. S. a že

Sdružení ukrajinských skautů Old-Skautů v republice Československé. Skautské hnutí na Ukrajině se počíná v r. 1912. Ukrajina byla v té době rozdělena na dvě části a národ sténal pod jhem ruským s rakouským. Revoluce v r. 1917 urychlila rozvoj ukrajinského skautingu a v r. 1918 skauting začal už přibírati na významu. Brzo po revoluci rozvinul se boj za národní a sociální osvobození lidu. V této válce mnoho skautů obětovalo svůj život za vlast. Vítězství komunistických lidí zavinilo, že ukrajinští skauti byli přinuceni hledati pohostinství mimo hranice své vlasti, a tu počaly se v mládeži organizovati skautské hlídky. Na mnohých místech Československa, Francie, Německa vznikaly oddíly ukrajinských Old - Skautů.

V roce l921 utvořily se oddíly takové i v Praze a v Poděbradech, tyto oddíly tvoří nyní Sdružení ukrajinských Old - Skautů v republice Československé.

V tomto sdružení, které tvoří 4 prapory, intensivně se pracuje: čte se skautská literatura, přednáší, studuje skauting, zvláště český a zvláštních kursech skauti poznávají různá řemesla a sport. Úkolem naším jest připraviti zkušené instruktory skautingu, kteří by dovedli jednou ve své vlasti postaviti skauting na správný základ."

Nová slovenská větev Svazu skautů - ukrajinský "Plast" - neměla nikdy početnou základnu a také její skautská činnost nebyla příliš významná. Jejich úsilí - u nás podobně jako v Polsku a jinde - bylo zaměřeno především k dosažení politického cíle, t.j. vytvoření velké a samostatné Ukrajiny (příloha 34) do níž měla být začleněna i Podkarpatská Rus. A tak se mnozí činovníci i mládež jimi vedená dostávali do konfliktů a našimi zákony, zejména v r. l933, kdy vláda

Svaz ukrajinských skautů emigrantů, který sjednocoval ukrajinské skauty žijící v cizině, se dožadoval několikrát naší intervence za přijetí do světového skautského ústředí. Aby dodal svému úsilí náležitou váhu, uspořádal v březnu r. 1932 v Praze velkou oslavu své dvacetileté existence. Ale ani úspěch tohoto podniku, ani telegram poslaný Baden-Powellovi, nemohly ničeho změnit na statutu londýnského ústředí, který nedovoloval přijetí exulantských organizací za řádné členy.

Podle vzájemné vnitřní dohody měli ukrajinští skauti své zástupce ve všech svazových podnicích pořádaných doma (např. na Táborech slovanských skautů v roce 1931 v Praze) i na všech větších zájezdech do ciziny.

Stav členstva

1. Nová větev Svazu. - "Skaut - Junák", roč. XIII., l926/27, str. 135.

2. Oslava dvacetiletí ukrajinského skautingu. - Tamtéž, str. 141.

Pokud je známo, vznikl prvý skautský oddíl polské mládeže, žijící v Československu, krátce po ukončení první světové války v r. 1918 v Karviné. V nastalém období sporů o Těšínsko nebyla sice příznivá půda pro zakládání dalších oddílů, ale po jeho rozdělení Radou velvyslanců v r. 1920 nastal obrat k lepšímu. Vznikající nové oddíly, ideově vedené a hmotně zajišťované z Polska, neměly kladný poměr k našemu státu a o spolupráci se Svazem nestály. Aby byly pevně zaštítěny, bylo v r. 1925 založeno v Orlové "Harcerstvo polskie v Czechslowacij", jehož stanovy byly schváleny našimi státními autoritami(1). Ani tento spolek se nesnažil hledat cesty k spolupráci se Svazem a na jeho iniciativy v této záležitosti nereagoval.

Ledy nedůvěry a opatrnosti se prolomily až v r. 1925 po uzavření mezistátní likvidační, arbitrážní a obchodní smlouvy mezi ČSR a Polskem. Mezinárodní skautská kancelář v Londýně byla požádána v té době polskou stranou o zjištění, jak si Svaz představuje úpravu vzájemných poměrů. Náš postoj byl jasný: při zachování skautského slibu a zákona, při věrnosti Československé republice, jsme připraveni k co nejužší spolupráci. Návrh byl přijat a od té doby se rozvíjely naše vzájemné vztahy celkem příznivě, ve stycích slovensko polských až hřejivě.

K ještě těsnější spolupráci došlo až v r. 1931, kdy se konaly v Praze Tábory slovanských skautů. Z Polska byla ohlášena výprava 1500 členů a bylo přirozené, že si její vedení přálo setkat na těchto oslavách i s polskými skauty žijícími v Československu. A tak došlo k velmi rychlému projednání vstupu Harcerstwa polskiego u Czechoslowacij do Svazu skautů RČS. Jednání bylo uzavřeno dohodou z l2. dubna 1931, podle níž přijali polští skauti naše řády, zákon, slib, organizační úpravu a vstoupili do Svazu, při zachování plné národnostní a kulturní autonomie. Dohoda byla oběma stranami hodnocena jako projev ryzího skautského bratrství a měla velmi příznivý ohlas i na úrovni státní.

Na našem národním Jamboree v Praze vystupovali polští skauti z Československa jako samostatná jednotka, ubytovaná v samostatném táboře (příloha 35). Aby byla zaručena a neustále posilována spolupráce českých skautů s polskými harcery v naší republice, byl na podzim téhož roku jmenován náčelnictvem br. MUDr. Zdenko Štekl z Hranic zpravodajem pro polské skauty. A aby byl kontakt ještě užší, byl v r. 1933 vybrán za "styčného" činovníka br. dr. František Král, působící jako profesor v Mor. Ostravě, t.j. v území, kde žily a pracovaly jak oddíly české, tak polské.

Jak jsem se již zmínil v jiné souvislosti, došlo k podstatnému ochlazení vzájemných vztahů v r. 1935 po uzavření československo-sovětské smlouvy, kterou nevítala polská strana s nadšením. I když skautská mládež obou stran toužila po dobrých stycích a nebyla schopna pochopit změnu v postoji polské vlády vůči ČSR, bylo pravdou, že dospělí činovníci polských oddílů sbratřování mládeže nepodporovali.

Závěrem je nutno říci, že od r. 1935 až do r. l938 byl čtvrtý příkaz skautského zákona podrobován stále tvrdší zatěžkávací zkoušce a že v ní v pomnichovských poměrech neobstál. Odtržením Těšínska od ČSR (1. 10. 1938) byly zpřetrhány veškeré svazky mezi SJSS RČS a Harcerstwem polským v Československu.

Stav registrovaného členstva:

Zakladatelem katolického skautingu v zemi Moravskoslezské byl Josef Menšík, dělník v brněnské Zbrojovce, který byl také vedoucím prvého skautského kroužku při jednotě Orla, založeného v r. 1921 v Brně. V krátké době vznikají pak kroužky další, které se od Orla odpoutávají a přeměňují se postupně v samostatné "katolické" oddíly. Kromě Brna, kde pracovalo v r. 1929 již 5 oddílů, existovaly oddíly i v dalších moravských městech, např. ve Znojmě, Jihlavě, Třebíči, Břeclavi aj.

Aby jejich činnost mohla býti koordinována, ustavilo se na podzim r. 1930 v Brně "Ústředí katolických skautů junáků v zemi Moravskoslezské" (ÚKSJM), jehož nejagilnějším pracovníkem byl mladý učitel Josef Kratochvíl (příloha 36.).

Nové ústředí pracovalo úspěšně, pořádalo srazy oddílů, mezioddílové závody, rádcovské i vůdcovské kursy a po uzavření dohody o začlenenění do Svazu účastňovaly se katolické oddíly všech velkých zemských celků podniků na Moravě. Účinným pojítkem katolických oddílů byl i orgán ústředí, "Naše hnutí", změněný později v "Katolický skaut".

Překvapivý rozvoj katolického skautingu na Moravě nastal v r. 1937, kdy se do čela hnutí postavila čtveřice nad jiné obětavých bratří: přísedící Zemského výboru dr. Antonín Drobný jako starosta, dr. M. Bukvář ve funkci místostarosty, prof. František Němec jako náčelník (příloha 37) a tajemník náčelnictva Josef Menšík. Nové vedení navázalo pracovní kontakty se všemi katolickými spolky na Moravě (Orlem, Katolickou omladinou, Katolickou mládeží, Svazem katolického studentstva, se spolkem katolických učitelů a profesorů, Svazem katol. žen a dívek atd.), rozdělilo její území do dvou divizí, které se shodovaly s církevními diecézemi a jmenovalo pro ně zpravodaje, zakládalo další oddíly v městech, na venkově, v brněnském alumnátě, v seminářích a internátech.

Velkým činem byl Zemský sjezd katolických skautů moravských, pořádaný ve dnech 3. až 6. června 1937 v Jihlavě. Zúčastnilo se ho více než 500 katolických skautů, řada dalších svazových oddílů, delegace ústředí Svazu spolu s náčelníkem A. B. Svojsíkem, delegace armády vedená generálem Slunéčkem, zástupci brněnského episkopátu aj. Sjezd byl úspěšný jak po stránce propagační (přehlídka posádky a skautů, ukázky branné výchovy), tak technicko - skautské (život v ukázkovém táboře, soutěže skautské i sportovní) a byl mocným popudem i k zintenzivnění vnitřní práce. Projevilo se to nejen v uspořádání kursu brannosti a pak samostatné Lesní školy v Rajnochovicích, ale i ve vzrůstu počtu nově registrovaných oddílů a členů, v přízni rodičů a v zakládání Klubů přátel katolických skautů.

Moravskoslezští katoličtí skauti byli dobrými skauty, loajální vůči Svazu, bratrští a družní se všemi ostatními složkami. Přispěli dokonce do společné pokladnice skautské literatury i několika původními brožurami.

Počátkem roku 1939 se pak stali spoluzakladateli nového sjednoceného skautského ústředí - "Junáka".

Pokud šlo o počet členů, udává se ve statistice v období 1936/37 celkem 812 registrovaných hochů a dívek(1) a v písemném sdělení náčelníka Fr. Němce se hlásí koncem roku 1937 50 oddílů s počtem členů přes 1 000.

Tak jako musel Sokol, DTJ, FDTJ, i katolický Orel, sdružující značnou část mládeže, vyjádřil svůj postoj ke skautingu. Na rozdíl od nich byl v situaci mnohem příznivější, neboť ideové spojení skautingu v jeho mateřské zemi, v Anglii, bylo založeno na třech pilířích (víry v Boha, lásky k vlasti a účinné lásce k bližnímu), které jsou současně třemi pilíři křesťanství a skauti se jich ve svém slibu dovolávají. Proto se v Orelstvu nepostavil proti skautingu nikdo a tak se v jeho rámci začaly tvořit skupinky skautů již v roce 1927.

Souhlas k zakládání samostatných skautských oddílů byl však vázán na splnění tří podmínek: oddíl může vést jen dospělý a skautingu znalý vůdce, mládež musí být rozdělena do oddílů podle pohlaví a konečně - v souladu s přáním rodičů -

Za propagátora a zakladatele samostaných skautských oddílů v Čechách se pokládá zemský přísedící František Zelenka, který o svých prvních krocích napsal: (1)

"Aby skautská myšlenka v našem národě pronikla všechny vrstvy jako myšlenka eminentně křesťanská a národní, rozhodl jsem se se svými spolupracovníky z řad Ofensorů šířiti skauting mezi katolíky. Počátečně obtíže byly četné. Bylo nutno praktickými ukázkami činnosti pravých skautů dokázati zejména našemu venkovu, že skauting je něco vznešeného, že je to velká myšlenka, veliké hnutí a výchova mládeže nejpraktičtější ze všech dosavadních. Když pak jednotlivé oddíly našich skautů vešly do katolických chrámů a venkovských kostelíčků, když jejich mohutnou hymnou "Blíž k Tobě, Bože můj!" zazněly klenby chrámové, přijal katolický lid tento dosud neznámý druh skautů, jejichž stejnokroje byly označeny bílým křížem v modrém štítě, s povděkem."

"Druhá obtíž byla konkurence. Některé katolické spolky mládeže se totiž obávaly, že skauting, o jehož oblíbenosti nebylo lze pochybovati, strhne na sebe dosavadní členy těchto spolků. Vyhnuli jsme se této otázce tím, že jsme prohlásili, že ve smyslu příkazu Sv. Otce o katol akci chceme být odborem příští velké organizace katolické mládeže."

"Proti tomu ovšem nelze nic namítat, neboť plníme pouze vůli. Sv. Otce a podřizujeme se celku. A tak dnes tedy již obavy o konkurenci není, leda oné, jež vyplývá z činnosti a té se katoličtí skauti nevyhývají a nebojí."

Když v roce l929 se ucházeli čeští katoličtí skauti o členství ve Svazu, byla s nimi uzavřena dohoda v duchu direktiv stanovených Hlavním stanem. Podle ní se stali autonomní složkou Svazu a jejich divizní zpravodajové se stali zástupci našich zpravodajů župních. Všechny jnenování provádělo náčelnictvo Svazu na návrh Ústředí katolických skautů. Skautská výchova a slib byly u nich rozšířeny o povinnosti náboženské, odznakem jejich organizace byl kříž, nošený

Čeští katoličtí skauti byli ve styku s církevními hodnostáři, spolupracovali úzce a katolickými skauty moravskými a slovenskými a účastňovali se všech větších podniků Svazu. Jejich růst byl úměrný počtu nově získaných vůdců, o jejichž dobrou přípravu se staralo náčelnictvo.

Po uzavření československo-sovětské smlouvy v r. 1935 se v nastalé společenské a politické polarisaci ukazovalo stále zřetelněji, že zejména náčelník Fr. Zelenka orientuje český katolický skauting směrem k extrémní politické pravici. Byli jeme proto rádi, že jejich ústředí rozpoznalo včas hrozící nebezpečí a zvolilo v roce 1937 novým náčelníkem br. dr. J. O. Martinovského (příloha 38), profesora příbramského gymnasia. Byl to vynikající pedagog a dobrý organizátor, který dovedl soustředit kolem sebe skupinu obětavých pracovníků, schopnou nejen zvyšovat úroveň skautingu ve vlastních řadách, ale rozšiřovat jej i do Sdružení katolické mládeže a mezi chovance saleziánského řádu.

K dokreslení osobnosti bratra dr. J. O. Martinovského nutno dodat, že byl autorem příruček "Katolický skaut", "Katolický skauting", "Stručné dějiny skautingu", divadelní hry "Jiskra v popeli", melodramu o Jiřím Wolkerovi aj.

Čeští katoličtí skauti byli význámnou složkou Svazu, nikoliv počtem svého členstva (v období 1936/37 dosahovali asi 3 % úhrnného počtu registrované mládeže), ale svou skautskou vyspělostí, ukázněností a mravní úrovni.

V období hrozby nacistické okupace Československa se jejich ústředí (2) přihlásilo k organizačnímu semknutí československého skautingu a stalo se zakládajícím členem jednotného Junáka.

Přehled stavu členstva

Složení vedoucího orgánu Ústředí skautů katolíků v zemi České z roku 1938 je zveřejněno ve "Vůdci", roč. XVIII., 1937/38, str. 180.

Decentralizace, jako obrana proti nadměrnému vlivu silného řídícího centra, usilujícího vždy o to, aby "Všichni sysli byli stejné mysli", byla základním požadavkem moderní demokracie. Ve Svazu skautů - podobně jako ve školství - byla požadována především z potřeby vychovávat co největší počet samostatně uvažujících a ve všech směrech aktivníeh mladých lidí. To bylo ovšem možné jen za předpokladu, že do výchovné a řídící práce bude zařazen široký okruh pracovníků ze všech koutů republiky a že jim bude poskytnuta příležitost rozvíjet skauting na svěřeném území podle vlastních představ.

V době, kdy byly schvalovány první stanovy Svazu, počítalo se ve státní správě se zřízením župním a okresním, od něhož bylo později upuštěno. Tak se ale stalo, že ve Svazu skautů byla provedena jistá decentralizace správy i výchovy do žup a okresů a poněvadž se vžila, zůstala v platnosti, i když se ve státní správě přikročilo k zemskému zřízení.

Pod dojmem decentralizace ve sféře svazového skautingu budeme v dalším rozumět vytrvalé a dlouhodobé úsilí o vytvoření zemských orgánů Svazu, tzv. zemských skautských rad, které by spravovaly skauting v zemských celcích jim svěřených.

Důvodů pro takové řešení bylo několik.

Podle § 3. ústavní listiny RČS z 29. února 1920 mělo být samosprávné území Podkarpatské Rusi vybaveno nejširší autonomií, slučitelnou s jednotností republiky Československé, mělo mít samostatný sněm, který měl vydávat i vlastní zákony. Skautským oddílům, zakládaným na PR, bylo proto nutno přiznat zemskou samosprávu bez váhání.

Integrace českých zemí a Slovenska neprobíhala uspokojivě již od prvních dnů vzniku republiky. Příčin bylo mnoho a nám se zdálo, že jednou z neposledních byla až chorobná touha mladé slovenské generace (nikoliv ale pouze jí) po seberealizaci. Chválím vedení Svazu té doby, že se snažilo všemi silami tuto touhu uspokojit a že se od počátku vzniku skautingu na Slovensku staralo o to, aby si Slováci zakládali a řídili své oddíly sami. Bylo to ostatně i v duchu Pittsburské dohody z 30. května 1918, v jejíž dvou článcích se říká, "že Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj sněm a svoje súdy" a že "slovenčina bude úradným jazykom vo škole, v úrade a vo verejnom živote vobec."

Pokud šlo o Moravu více již, že její oddíly převážně byly organizovány v Obci čs. B. P. skautů a když došlo k jejich vstupu do Svazu, bylo mlčky uznáváno, že Morava bude tvořit svébytný celek, spravovaný zvláštním plnomocníkem Svazu.

Mocným popudem k postupnému zavádění zemského zřízení byl však trvale vzůstající počet členstva Svazu a s tím narůstající potíže několikerého druhu. Svazová kancelář v Praze zaměstnávala kromě bratra Jaroslav Nováka, tajemníka Svazu, pouze dvě placené kancelářské síly, které na vzrůstající úkoly nestačily a na přijetí dalších pracovníků nebyly prostředky. Navíc, všichni čelní funkcionáři Svazu byli pracovníky dobrovolnými, a proto se nikdo z nich nemohl uvolňovat ze zaměstnání, aby zajížděl na porady a skautské podniky na Slovensko nebo na Podkarpatskou Rus. Vždyť např. cesta vlakem z Prahy do Užhorodu a zpět trvala tři dny! A bylo-li možné absolvovat zájezd na Moravu v jednom dni - tehdy zpravidla o nedělích - nebyla často v pokladně Svazu hotovost potřebná k úhradě cestovních výloh. A tak se stávalo celkem pravidlem, že ústřední orgány delegovaly k účasti na moravských podnicích některého z předních moravských pracovníků a o zastoupení na slovenských podnicích žádaly Slováky.

Tím se k prospěchu věci oslaboval vliv centra a posilovala zemská samospráva, jejíž potřeba se sice všeobecně uznávala, ale při současném zachování žup byla pokládána za komplikující článek organizační výstavby. Proto, zejména v Čechách, příliš nadšeně zaváděna nebyla.

Od roku 1935, kdy byla v Německu vyhlášena branná povinnost, a kdy se naše zpravodajská služba dozvěděla, že v tamním generálním štábu byl vypracován plán útoku na ČSR, bylo naléhavě třeba vytvořit ve Svazu orgány, které by mohly jednat přímo se zemskými politickými úřady, zemskými školními radami, zemskými vojenskými velitelstvími, zemskými hasičskými ústředími, zemskými útvary ČČK atd. Stalo se tak vsunutím příslušného ustanovení do stanov Svazu, schválených ministerstvem vnitra 27. května 1936. Znělo takto:

Odst. XVIII. Zemské skautské rady.

1. V jednotlivých zemích starají se o speciální zemské záležitosti Zemské rady.

2. Svaz může na ně přenést část své kompetence. Rozsah jejich působnosti určí řád, který pro ně vydá Náčelnictvo na základě zmocnění odst. XVII./6 stanov Svazu.

3. Zejména mohou též Zemské skautské rady spravovati v zastoupení Útřední rady, pod jejím dohledem jmění Svazu, získané pro skauting v příslušné zemské oblasti. V dalším se pokusím vylíčit, jak se rozvíjel svazový skauting v jednotlivých zemích a kdo mu tam stáli v čele.

Potřeba zřídit zemské ústředí v Čechách byla pociťována ze všech zemí nejméně a došlo k němu také nejpozději. Vysvětlení bylo prosté. V ústřední radě Svazu, v náčelnictvu a jeho odborech byly zastoupeny české oblasti dostatečnou měrou a také návštěvy a vyjížďky představitelů Svazu do českých žup a měst byly uspokojivé. V mnoha případech zastávali členové náčelnictva i funkce župních zpravodajů, takže informovanost řadových pracovníků byla v Čechách mnohem lepší, než kdykoliv jinde.

Vděčně vzpomínám obětavé práce bratří místonáčelníků Aug. Šrámka z Nymburka, Slávy Řeháka z Jičína a Frant. Kučery z Ústí nad Labem, župních zpravodajů Karla Kulhánka z Plzně, Jindřicha Šimánka z Jindřichova Hradce a bratra MUDr. Josefa Cyvína z Kolína, čelného pracovníka Lesních škol. Zvláště on, v té době asi jediný skautský pracovník vlastnící auto, navštěvoval každý významnější skautský podnik a byl všeobecně považován za spojovacího pracovníka mezi ústředím a "skautským lidem."

Požadavek zřízení skautského výboru českého (Zemského), byl vysloven v náčelnictvu až v r. 1938(l) a jeho ustavením se váhalo a došlo k němu až 13. ledna 1930(2). Kdo byli jeho

K novému impulsu došlo až v roce 1935, kdy byl "ustaven Zemský výbor a Zemské náčelnictvo. Starostou zemského výboru jmenován byl náčelnictvem prof. dr. Brdlík, přednosta dětské kliniky Karlovy university a náčelníkem br. Jan Novák". (1)

Demokraticky ustaveným orgánem bylo zemské náčelnictvo, které si zvolilo 12. května 1935 ze svého středu místopředsedu (s. Em. Milčicovou), jednatele (br. prof. J. Preiningera) a zepisovatele (br. Jandu). Složení náčelnictva bylo opravdu široké; jeho členy byli všichni župní zpravodajové, zástupci složek DO a OS, vůdce ČLŠ a instruktoři a hlasem poradním (od případu k případu jako referenti).

Duší zemského náčelnictva byl br. Jan Novák (příloha 39), vedle Svojsíka nejpopulárnější skautský pracovník. Za jeho vedení se sešlo náčelnictvo k několika pracovním poradám, na nichž se řešily úspěšně jak otázky junácké metodiky a vzdělávání vůdcovských kádrů, tak přípravy prázdninových táborů, lékařských prohlídek, organizace zemských srazů, závodů atd.

Úplná Zemská skautská rada byla ustavena v Praze až 30. dubna 1936. Byl to orgán jmenovaný náčelnictvem Svazu, jehož odpovědnými funkcionáři byli: MUDr. Jiří Brdlík, univ. prof. jako starosta, Jan Novák, ředitel škol jako náčelník(2), dále Ing. F. O. Zatočil jako místostarosta a univ. prof. MUDr. Otakar Hněvkovský jako předseda zdravotního odboru. (3)

V této sestavě pracovala zemská skautská rada až do ukočení činnosti SJSS RČS dokonce roku 1938.

Pro skauting na Moravě a ve Slezsku bylo velkým štěstím, že jeho mluvčím při vstupu moravských BP oddílů do Svazu byl bratr Josef Nebeský. (příloha 40.), tehdejší dirigent Pozemkové banky

Když počet nově vznikajících oddílů vzrůstal a bylo třeba starat se zejména o metodickou zdatnost vedoucích, uvědomil si, že sám na tyto úkoly stačit nebude a proto z vlastní iniciativy požádal o spolupráci čtyři nejzkušenější zpravodaje (dr. Vlad. Fanderlíka z Brna, Josefa Friedla z Olomouce, Felixe Talpu z Přerova a ing. V. Vojtěcha a Ostravy), s nimiž vytvořil tzv. "moravskou pětku", která - schválena ústředím Svazu(1) - stala se de facto prvým skautským výborem v zemi Moravskoslezské. Jeho zásluhou zvýšil se k l. lednu 1924 počet registrovaných na 195 a 5 470 členy(2), což bylo v porovnání k počtu obyvatel hodně nad úrovní celostátního průměru.

Náčelnictvo Svazu, potěšeno tímto příznivým vývojem, povolává br. Nebeského do svého sboru, uděluje mu hodnost místonáčelníka Svazu a vyznamenává ho zlatým stupněm "Za čin junácký".

V letech 1924/25 dochází ke kvalitativní změně v řízení skautingu na Moravě. Do řídících funkcí nastupuje řada mladých pracovníků s bohatou praxí ve vedení oddílů, hlásí se i prvá generace absolventů již československých vysokých škol, své místo v hnutí hledají i první absolventi Ústřední lesní školy Svazu, kteří se stávají vůdci a instruktory dalších kursů. Kolem bratří Velena a Miloty Fanderlikových, MUDr. Karla Hory, ing. Josefa Štefana, Ferd. Stopky, ing. arch. Ežína Škardy aj. vzniká v Brně vysoce odborně fundovaná skupina teoretiků i praktiků, která strhuje na sebe vedení v celé zemi. Ukazuje se že "Moravská pětka" ztrácí půdu pod nohama, je proto se souhlasem Svazu v r. 1926 zrušena a nahrazena poradním sborem všech

Největším podnikem zemského vedení byl velkolepý manifestační zemský sjezd, pořádaný v roce 1928 u příležitosti Výstavy soudobé kultury v Brně (příloha 41.), na níž měli moravští skauti velmi zdařilou a rozsáhlou expozici, vybojovanou tvrdě na výstavním výboru, který se zdráhal uznat, že skautské hnutí má v našem národě kulturní poslání(1).

Na památku desetiletí skautingu v zemi Moravskoslezské byla udělena moravským pracovníkům "Moravská svaztika, zavěšená na stuze v národních barvách.

V červenci l929 se sice ústředí Svazu usnáší "vybudovat v Čechách a na Moravě zemské výbory po vzoru slovenském, ale k částečné realizaci dochází až o rok později, kdy je náčelnictvem jmenován zemský výkonný výbor moravský ve složení: Josef Nebeský, zemský náčelník Boh. Pipek, okresní školní inspektor ve Val. Meziříčí, zástupce zem. náčelníka dr. Rudolf Plajner zemský jednatel(2). Této agilní trojici pracovniků, podporované všemi župními a okresními zpravodaji a mající důvěru vůdcovských kádrů i mládeže, se podařilo převzít správu zemských záležitostí do vlastních rukou. Pod jejím vedením a v úzké spolupráci s pracovníky LŠ byly pořádány lesoškolácké a vůdcovské kursy, konaly se župní i mezižupní závody, srazy větších celků, rozvíjelo se prázdninové táboření a rostla nejen členská základna, ale i vyspělost junáků. Tím, že bylo členstvo registrováno prostřednictvím zemského vedení a že všechny personální záležitosti dospělých (jmenovací dekrety, resignace, pochvaly, vyznamenání, stížnosti atd.) procházely rukama jeho jednatele, by1 dokonalý přehled o stavu skautingu v zemi.

Vysokou úroveň moravskoslezského skautingu bylo možno udržet jen mimořádným vypětím členů výkonného výboru. Nebylo neděle a svátku, aby nebyli "ve službě" mimo domov a tak ani nepřekvapilo, že br. Nebeský již časově na výkon své funkce nestačil a počátkem roku 1933 resignoval. Ze své zásluhy byl jmenován čestným zemským náčelníkem a jeho zástupcem se stal MUDr. Zdenko Štekl (příloha 42), úřední lékař v Hranicích a dosavadní zpravodaj. Ukázalo se, že to byl pravý muž na pravém místě. Ve své funkci setrval až do skunčení činnosti SJSS RČS.

Stoupající úroveň skautské výchovy i kvantitativní růst členstva v zemi Moravskoslezské upoutaly pozornost silné a vlivné trojice mužů, stojících v dele tehdejšího rapidně vzrůstajícího města Zlína: průmyslníka Jana Bati, starosty města Dominika Čipery a ředitele tamního pokusného školství Stanislava Vrány. Z jejich rozhodhutí byl skauting zaveden do škol i internátů mezi tamní "mladé muže". Pokus byl v podstatě úspěšný a jednání, vedené mezi J. Baťou a náčelníkem Svojsíkem vyústila v jmenování J. Bati zemským starostou Svazu pro zemi Moravskoslezskou(1) a sestry Marie Januštíkové, dřívější zpravodajky, zemskou náčelní (příloha 43.)(2)

O skutečné úrovni skautingu v zemi Moravskoslezské se mohla veřejnost přesvědčit zejména na zemském sjezdu v r. 1938 ve Zlíně, jak se o něm zmiňují na jiném místě.

Hodnotím-li svazový skauting z odstupu více než 40.let, musím opětovně prohlásit, že jeho moravskoslezská větev - vedená týmem pracovníků Štekl - Januštíkové - Pipek - Foit (vystřídal v r. 1937 ve funkci zem. jednatele bratra Plajnera) - byla po všech stránkách nejprogresivnější. Byl to názor i velmi mnoha jiných odborníků.

Poválečná česko-polská hranice, národnostně velmi neklidná a obapolně smíšená území k ní přilehlá vtiskla svůj zvláštní ráz i tamním skautským oddílům. Jejich vůdcové vyrůstající v Rakousko-Uherské atmosféře silného národního a sociálního útisku, vylíčeného mistrně Bezručem ve "Slezských písních", nemohli pochopit, proč byla pražská vláda hluchá k jejich oprávněným požadavkům národním, sociálním a kulturním. V obou částech Slezska, těšínské i opavské, bylo silné povědomí národní pospolitosti, jejímž výrazem byla existence Matice opavské.

I když Slezsko nebylo samosprávným územím a tvořilo součást tehdejší země Moravskoslezské, byla mu v jejím rámci poskytnuta skautská autonomie vytvořením dvou pohraničních žup "těšínské a opavské, v jejichž čele stáli vždy osvícení župní zpravodajové. Mezi jejich nejbližší spolupracovníky patřili sourozenci Večerkovi z Opavy, bratři Břetislav (příloha 44.), Jaromír (příloha 45.) a Oldřich, všichni absolventi Ústřední lesní školy. Jejich péčí rostl skauting v celém Slezsku a získával přízeň veřejnosti, zejména když se jim podařilo zainteresovat na skautské výchově Petra Bezruče, který dokonce propůjčil pohraniční župě své jméno.

Silný vliv Slezska a zejména Ostravska byl v zemi Moravskoslezské patrný hlavně v pětiletí 1925-1929, kdy vycházel tiskem ve Sl. Ostravě časopis "Všem" (příloha 46.), věnovaný zpočátku problematice Oldskautingu a záležitostem župy Petra Bezruče, později širším otázkám skautské výchovy a od IV. ročníku převážně pracem absolventů Ústřední lesní školy.

Slezští pracovníci SJS RČS - ale nikoli pouze oni - těžce nesli, že samostatné Slezsko bylo vymazáno ze svazku zemí koruny České a usilovali o uznání jeho samostatnosti alespoň na půdě Svazu. Jejich požadavku bylo částečně vyhověno v r. 1932 zřízením prvé zemské slezské Lesní školy u Malenovic pod Lysou horou, která pod vedením br. prof. Vladimíra Josífka a kolektivu výborných pracovníků, převážně Slezanů, postavila do čela oddílů dobře připravené vůdce.

Zemské vedení Svazu v zemi Moravkoslezské mělo velké porozumění pro uznání svébytnosti Slezska a podalo v r. 1936 valnému sjezdu návrh na volbu dvou zemských náčelníků, jednoho pro Moravu, druhého pro Slezsko. I když návrh neprošel, obrátit pozornost ústředních orgánů k tíživé situaci tamního skautingu, která byla po zásahu starosty Svazu MUDr. Josefa Charváta vyřešena tak, že pro zemi Slezskou a širší Ostravsko byl jmenován míntonáčelníkem br. Jan "Šváb, ředitel gymnázia ve Slezské Ostravě(1). A neminul ani rok, když byl náčelnictvu Svazu podán návrh, aby "vzhledem k mimořádným poměrům v pohraničním kraji slezském a v průmyslové oblasti ostravské a v uznání velké organizační práce a živelného vzrůstu skautingu v tamním kraji, dalo náčelnictvo souhlas k tomu, aby dosavadní místonáčelník, br. řed. Šváb ze Slezské Ostravy, byl jmenován zemským náčelníkem pro zemi Slezskou a Břetislav Večerek, učitel v Opavě, zemským zpravodajem." (2)

To byl základ zemského vedení, jehož členy byli také župní zpravodajové se svými zástupci a čelní pracovníci slezské LŠ.

Toto rozhodnutí, diktované ostatně také stavem ohrožení republiky, bylo přijato ve Slezsku s velkým uspokojením. Br. Břet. Večeřek o tom píše: (3)

"Slezské skautské hnutí bylo letos významně posíleno zřízením samostatného místonáčelnictví pro zemi Slezskou a širší Ostravsko a rozdělením dosavadní župy P. Bezruče na tři župní celky: Opavsku pohraniční župu P. Bezruče, Ostravskou pohraniční župu B. Bezruče a Těšínskou pohraniční župu P. Bezruče. Tyto župní celky mají společnou skautskou zemskou kancelář v Opavě, mají společnou vůdcovskou školu u tábořiště na Lysé hoře, mají společnou zkušební komisi pro vůdcovské zkoušky, mají společný pochod "Když se naše řady hnou..." od spisovatele E. Dvořáka a škpt. J. Peštya každoročně konají tradiční vícedenní vycházky nejlepších skautů s čelními činovníky, vždy o letnicích v některém úseku slezského pohraničí, aby slezští skauti skutečně Slezsko poznali a naučili se je milovat a bránit ve věku dospělém proti každému, kdo by jim chtěl ještě kus z něho vzít."

Zvláštní postavení Slezska - zejména jeho severní části -

Prvý slovenský skautský oddíl ve svobodném Slovensku vznikl v březnu 1919 z iniciativy studentů reálky v Žilině. Dříve než mohl rozvinout plně svoji činnost, vpadly na Slovensko neukázněné hordy vojáků z Maďarska, školní budova byla obsazena vojskem a "študentský scouts oddiel" musel dokonce svoji činnost ukončit. Téměř současně s oddílem žilinským vznik, v Bratislavě z popudu škol. inspektora Eduarda Štorcha(2) rovně slovenský skautský oddíl, který slavnostním slibem prvních slovenských skautů dne 24. dubna 1919 otevřel bohatou historii slovenského skautingu.

Po částečné stabilizaci poměrů na Slovensku dochází též k zakládání dalších skautských oddílů v Bratislavě, Košicích, Vrútkách, Martině, Prešově a j. V té době byla uznávaným centrem slovenského skautingu Žilina a nejznámějším pracovníkem br. Alojz Janza (příloha 48.)

V ústředí Svazu skautů se uznávalo, že o slovenské oddíly nemůže pečovat Praha, a proto došlo po konzultacích se zpravodaji okresů Bratislava, Nitra, Bánská Bystrica, Košice

Tak byla ustavena prvá skautská samospráva pro zemi Slovenskou.

Podobně jako v českých zemích, byl i na Slovensku rok 1922 nad jiné významný. Bratři Šmilauer a Janza shromažďují kolem sebe široký aktiv spolupracovníků, rozšiřují počet okresů a žup, rozesílají slovenským oddílům zvláštní informační list (příloha 50), získávají pro ně z pražského centra zdarma skautské knihovničky a uskutečňují dokonce ve dnech 4. a 5. června 1922 na tehdejší poměry velkolepý I. Slovenský sjezd skautů v Žilině (příloha 52), jehož se účastnilo mnoho svazových i nesvazových junáků.

Propagační účinek sjezdu byl překvapující. Úřady i veřejnost projevují skautskému hnutí, přízeň, k spolupráci se hlásí učitelé a profesoři, zvýšený zájem má i armáda, jejíž čelný představitel generál Jan Votruba, velitel 2. horské brigády ve Spišské Nové Vsi přijímá ochotně a ze své vůle funkci okresního zpravodaje. (1) A skauti sami manifestují svoje nadšení a touhu po brabrství i překvapující účastí 150 delegátů na Jarních slavnostech skautů, konaných 29. června až 2. července 1922 v Praze.

Velkým činem, hodným zaznamenání, bylo rozhodnutí o vydávání slovenského skautského časopisu "Buď pripravený" (příloha 53), jehož 1. číslo vyšlo též v r. 1922 v Žilině.

Radostnou bilanci roku 1922 můžeme uzavřít prohlášením br. Šmilauera na slavnostním valném sjezdu v Praze, "že skauting na Slovensku čítá sice teprve na 800 skautů, ale zdárně se rozvíjí."

Velký zájem o skauting na Slovensku vytvořil paradoxní situaci, která vyvrcholila v r. 1923 hlubokou vnitřní krizí, vedoucí téměř k rozpadu tamního skautského hnutí. Bezprostřední příčinou bylo nejen živelné zakládání oddílů maďarských,

Nedobré poměry přiměly pražské vedení, že zesílilo na Slovensku propagaci skautingu a zakládání nových středisek a oddílů. Akce byla úspěšná, stav členstva pozvolna vzrůstal, byly pořádány kursy pro výchovu vůdců, obnovovaly se mezioddílové kontakty, vzrůstala přízeň veřejnosti i společenské ocenění práce činovníků. To vše mělo za následek návrat dřívějších pracovníků a nástup nových do dosud neobsazených funkcí nově reorganisovaných žup Podunajské, Trenčínské, Jihoslovenské, Podtatranské, a Východoslovenské.

Hledal se usilovně muž, který by ovládal teorii i praxi skautingu, měl dobré společenské postavení, důvěru nejen přímých svazových pracovníků, ale i jinonárodních autonomních složek a byl ochoten převzít odpovědnost za další vývoj skautingu v zemi. Stal se jím v lednu 1926 prof. dr. Vojtech Cvengroš (příloha 54), nově jmenovaný plnomocník Svazu, jehož spolupracovníkem a tajomníkem v hodnosti župního zpravodaje byl br. L. Janza (2) Nové, v pořadí již třetí ústředí slovenského

S jakým dědictvím se ujalo svého poslání, vysvítá z referátu br. V. Cvengroše na valném sjezdu v Praze. (1)

a) na Slovensku bylo v 72 oddílech (svazových), začleněných do 23 okresů a v 5 župách registrováno okolo 800 skautské mládeže, což bylo opravdu velmi málo

b) mimosvazových skautů, zejména židovských a maďarských bylo však kolem 2000 a co bylo zlé - spolupráce s nimi nebyla na žádoucí úrovni

c) zatímco madarští skauti na Slovensku vydávali svůj vlastní časopis, slovenský státotvorný skauting jej neměl (2).

Sluší se uvést, že ze strany zemského vedení bylo vynaloženo nemalé úsilí, aby se uvedené nedostatky odstranily a aby skauting vedoucího národa předčil jinonárodní složky jak kvalitativně, tak kvantitativně.

Ke zvýšení počtu skautů vedla v dané situaci pouze jedna cesta. Průzkum totiž ukázal(3), že:

Z 13 317 žáků středních škol a ústavů učitelských na Slovensku cvičí mimo školu:

a) 70 % středoškoláků stojí mimo vliv jakékoli tělovýchovné či sportovní organizace, spokojuje se jen zcela nedostatečným cvičením ve škole, v důsledku čehož je jejich tělesný vývin neuspokojivý. Na tento nežádoucí stav upozorňovala především armáda, která vyvíjela také patřičný tlak na školskou správu.

b) z 30 % tělovýchovně či sportovně organizovaných středoškokáků cvičilo v Sokole 14 %, ve skautských organizacích 6 %, což bylo při druhém místě v pořadí opravdu málo.

Z obojího vyplýval žádoucí závěr: propagovat skauting především mezi středoškolským studentstvem.

Bylo velkou zásluhou br. dr. Cvengroše, že své síly soustředil tímto směrem. Jezdil po Slovensku, přednášel o skautingu na školách i na veřejnosti. Co bylo zvlšť cenné a čím předčil i vývoj v historických zemích, vymohl 25. 11. 1927 na Referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavi vydání zvláštního oběžníku(1), doporučujícího všem inspektorům, ředitelstvím škol středních a učitelských ústavů, "aby věnovaly skautskému hnutí největší pozornost a podporu, poněvadž je zájmem a povinností výchovy, aby si v prvé řadě učitelstvo podrželo vliv a vedení skautingu ve svých rukou, jak toho žádá význam i potřeba školní mládeže."

Tento čin školní správy byl slovenskému skautingu velmi k prospěchu.

Jméno br. Cvengroše je dále spjato se státnickým činem, jímž bylo uzavření dohody s početnou organizací maďarských skautů na Slovensku a o jejich začlenění do Svazu se statutem autonomní organizace. Stalo se tak - jak bylo vzpomenuto na jiném místě - na mezinárodní skautské konferenci a Kanderstegu ve Švýcarsku.

Počátkem školního roku 1925/26 byla splněno i další přání slovenských skautů. Za redakce br. Lojzo Janzy začal v Košicích opět vycházet zaniklý časopis "Buď pripravený". Byl to orgán skautů na Slovensku, který vycházel nadále jako měsíčník až do událostí kolem Mnichova.

Start do roku 1928 byl velmi úspěšný. Počet registrované mládeže stoupl na 1 600 členů, činnost vykazovaly již i oddíly dívčí, vodácké a oldskautské, do Svazu skautů vstoupily též oddíly maďarské, byla přijata do Svazu i Sekce katolických skautů slovenských, a místonáčelníkem spolupracovaly i oddíly židovské. Autorita zemského vedení očividně vzrůstala a byla posílena i rozhodnutím náčelnictva v Praze, zavést na Slovensku zvláštní odznak "Pre slovenský skauting" (příloha 55), se zemským znakem uprostřed skautská lilie (příloha 56.).

Poněvadž se ukázalo, že Bratislava má největší počot skautů, že se tam mohou nejsnáze dorozumívat skautští pracovníci jinonárodních organizací, že jen tam je možno jednat s vrcholnými orgány státní správy a jiných organizací a institucí a že jen tam působí a žijí osobnosti, které by mohly vzít mladé a rozvíjející se hnutí pod svoji ochranu, bylo rozhodnuto, vybudovat tam nově Zemský výkonný výbor pro Slovensko. Stalo se tak slavnostním způsobem za přítomnosti náčelníka A. B. Svojsíka a místonáčelníka Jana Nováka, dne 29. ledna 1928.

Byl to prvý pokus toho druhu a poněvadž ve Svazu nebyla do té doby vypracována směrnice, jak takový orgán ustavit a jaké konkrétní úkoly mu svěřit, rezignoval br. dr. Cvengroš dobrovolně na svoji funkci a přenesl na nově založený výbor agendu místonáčelnictva. Tak se stalo, že br. dr. Václav Maule (příloha 57.) kumuloval ve své osobě dvě funkce: starosty a krajinského náčelníka.

Nově jmenované vedení(1) - v pořadí čtvrté - se

Největší událostí roku 1929 bylo vydání Cvengrošovy - Janzovy slovenské "Skautské příručky" (příloha 58). Náčelnictvo Svazu vyslovilo autorům obzvláštní dík a uznání, neboť se domnívalo, že to byl vedle samostatně pracujícího Zemského výkonného výboru, připravované kanceláře v Bratislavě, slovenského časopisu "Buď pripravený", Slovenské lesní školy, odznaku "pre slovenský skauting", poslední nutný krok k uskutečnění relativní skautské autonomie Slovenska.

O příznivém vývoji skautingu na Slovensku v této době referují všechny skautské časopisy. Např. oficielní "Vůdce" (2) konstatuje, že "Na Slovensku panuje čilý skautský ruch". Hodně oddílů je tam při školách a profesorstvo a učitelstvo dává dobré a oddané vůdce a činovníky hnutí. V létě uzavřena byla dohoda s katolickými skauty na Slovensku, v proudu je nové jednání s židovskými skauty, němečtí a maďarští bratři se tuží vzájemně v práci. Je vidět, že skautské bratrství zapouští hluboké kořeny ve všech vrstvách."

Také náčelník Svazu, prof. A. B. Svojsík, konstatoval na valném sjezdu(3), že "za poslední dvouletí (1928 - l929, pozn. R. P.) zaznamenáváme největší vzrůst skautingu na Slovensku (příloha 59.). Jeho dobrodějné cíle, něžný poměr k přírodě i praktický ráz, jsou duši Slováků zvlášť blízké a vhodné".

Kromě řady zdařilých podniků, jimž jednotlivá střediska

Počátkem škol. roku 1930/31 byl k velké škodě slovenského skautingu přeložen do Prahy br. dr. Maule. Stalo se tak v době, kdy se cítila potřeba zreorganizovat zemské vedení a povolat do něho i zástupce jinonárodních skautských ústředí, aby nový orgán byl representantem i mluvčím svého svazového skautingu. Situace byla taková, že se za dr. Mauleho našla vhodná osobnost, přijatelná všem složkám, a tak byl 15. 3. 1931 zvolen nový - v pořadí pátý Krajinský výkonný výbor SJS RČS pro Slovensko v tomto složení: (1)

Krajinský náčelník: t.č. neobsazeno, jednatel: Jar. Dvořáček, prof. Bratislava, pokladník: Břet. Koloušek, Bratislava, tajemník Svazu skautů pro Slovensko: Jozef Horký, Bratislava, tajemník maďarského odboru: Jozef Mrena, prof., Nové Zámky, tajemník německého odboru: Karol Mezník, Bratislava, tajemník Ústředí slov. katol skautů: J. Lukačevič, prof., Bratislava, tajemník Hašomer - Hacair: M. Politzer, Bratislava, krajinský zpravodaj pro RS: Tibor Lieskovský, Prešov, krajinský zpravodaj pro OS: Vojtěch Mach, Košice.

Poprvé tu nastupuje do významné zemské funkce dlouholetý a odborně dobře fundovaný pracovník, br. Josef Horký, který sehrál v dalším období rozvoje slovenského skautingu snad nejvýznamnější roli.

Ve správním období 1931 - 1933 se úroveň hnutí stále zvyšovala, což se jevila jak vzrůstajícím počtem organizované mládeže, tak v počtu absolventů LŠ, mezi nimiž byli i členové autonomních složek Svazu. Vývoj postoupil tak daleko, že v roce 1932 byl zahájen i prvý kurs samostatné dívčí Lesní školy pod vedením s. Nešporové. Početná delegace slovenská na I. Jamboree slovanských skautů v Praze (1931), ubytovaná ve svérázných táborech, prokázala svou vysokou úroveň v řadě vystoupení a závodů a byla obdivována jak Pražany a českými junáky,

I když bylo na Slovensku mnoho nejrůznějších akcí, svědčících o čilém ruchu, že byly podnikány po výtce z iniciativy mládeže nebo nejnižších organizačníoh složek.

Řídící činnost KVV se po odchodu dr. Mauleho postupně ztrácela a když se začaly kupit problémy hospodářské (plánované stavby skautských domovů v Bratislavě a Žilině, zajišťování kluboven a tábořišť, financování časopisu "Buď pripravený" a.j.), které KVV nemohl řešit, poněvadž nebyl právní osobou a neměl ani ústřední radou postoupené pravomoci, zmizel zájem většiny jeho členů. Br. Horký s malou hrstkou oddaných spolupracovníků nebyl schopen zastoupit činnost celého KVV, jeho řídící, výchovnou, propagační a hospodářskou činnost, a tak skauting na Slovensku pracoval živelně, bez vedení.

Situace se podstatně změnila až v roce 1933 po skvělém vystoupení slevenských skautů na Jamboree v Maďarsku, kdy významný slovenský skautský pracovník br. JUDr. Ant. Plaček vypracoval na výzvu ústřední rady organizační řád Zemské skautské rady pro Slovensko. Tento řád byl schválen náčelnictvem 28. listopadu téhož roku a brzy nato l3. prosince 1933 - se za přítomnosti náčelníka A. B. S. ustavila nová (šestá) ZSR. Jako starosta se dostal do jejího čela arm. generál Josef Šnejdárek (příloha 61.), zemský vojenský velitel. Byl to dávný přítel skautů a beze sporu skvělý člověk a znamenitý voják, jemuž republika vděčila za znovudobytí Těšínska a za zastavení postupu Maďarů na středním Slovensku v pevých dnech a měsících samostatného státu. Za členy ZSR byly vybrány kromě vynikajících a známých osobností (příloha 62.) též skautští praktikové. Podle nového schématu byli všichni rozčleněni jednak do předsednictva, jednak do tří specializovaných odborů: hospodářského, propagačně - výchovného a tajemnického (sekretariátu). V této sestavě pracovala ZSR po celé správní období 1934/35 a nutno říci, že úspěšně. Spokojme se bodovým výčtem významnějších událostí:

l. Oběžníkem č. 55 z 10. marca 1934 doporučuje Referát ministerstva školstva a národnej osvety v Bratislave všem inspektorům a ředitelům středních škol a ústavů učitelských všestrannou pomoc skautingu.

2. Zakoupení vyřazeného vojenského inventáře a jeho následný rozprodej skautským oddílům.

3. Druhé krajské lyžařské závody uspořádané jako "Skautské mistrovství Slovenska" (2. a 3. února 1935 v Kremnici).

4. Župní sjezd skautů v Nitře, spojený s lehkoatletickými závody (19. - 2l. květen 1534).

5. Mezinárodní skautský esperantský tábor u Bánské Bystrice (16. - 30. červen 1934), spojený s valným shromážděním skautů esperantů.

6. Velké skautské slavnosti ve Svätom Juri za účasti náčelníka A. B. Svojsíka (4. a 5. květen l935).

7. Kanoistické a kajakářské závody Devín - Bratislava (29. červen l935).

8. Početná výprava slovenských skautů se účastnila velkých slavností polského skautingu ve Spale (červenec 1935).

9. Akce za získání vhodných reservací a postavení chaty pro Slovenskou lesní školu na Hodruši.

10. Slavnostní setkání moravskýrh a slovenských skautů na Javorníku (24. a 25. 8. 1935).

Tak jako v ostatních zemích repubiiky, také na Slovensku se po roce 1935 pociťuje potřeba zpevnit organizaci skautingu, prohloubit jeho branné prvky a orientovat veškerou činnost k posílení obranyschopnosti národa a státu. Nově jmenovaná Krajinská skautská rada pro Slovensko (příloha 63.) - v pořadí již sedmý sbor - vyvíjí značné úsilí, aby se výcvik civilní obrany (CPO), požární ochrana, zatemňovací služby, radistický výcvik, branné pochody a polní hry, základní pilotní výcvik v rámci Masarykovy letecké ligy a zejména v prvé pomoci a samaritánské službe, staly součástí junácké výchovné stezky. Že se jí to dařilo, prokázaly jak krajinský skautský sjazd v Bratislave, tak spoluúčast skautů při vojenských manévrech v létě 1535 na jižním Slovensku.

Ale pozornost KSR byla obrácena i jinam. Její péčí se pořádají nadále každoročně kursy Lesních škol (i dívčí), - rozšiřuje se prázdninové táboření, organizuje se účast na celostátních oficielních zájezdech na mezinárodním setkání roverů ve Švédsku (1936), na světovém Jamoree skautů v Holandsku l937 a uskutečňují se i zahraniční zájezdy oddílů, zejména vodáckých.

Bylo přirozené, že zvyšující se napětí mezinárodní i domácí ztěžovalo práci slovenského zemského vedení. Projevovalo se to zejména odstředivými snahami maďarských a německých oddílů a zvýšeným politickým tlakem Hlinkovy slovenské strany ludové na katolické skauty. Se vzrůstem separatistických tendencí národností uvnitř Slovenska a Slovenska jako celku vůči historickým zemím, ztrácela se z české strany odvaha zasahovat do vývoje na Slovensku a ze slovenské strany zase potřeba konzultací s Prahou.

I když osobní kontakty mezi mládeží českou a slovenskou i mezi skautskými pracovníky trvaly, oficielní svazky se uvolňovaly, až dosáhly minima kolem Mnichovské krize a po přijetí zákona o autonomii Slovenska (22. 11. l938) byly zpřetrhány nadobro.

Ale to je již jiná kapitola historie česko-slovenských vztahů.

1. Zpráva místonáčelníka prof. dr. V. Cvengroše valnému sjezdu Svazu o stavu skautingu na Slovensku.

("Vůdce", roč. VIII., 1927/28, str, l04).

2. Skauting na Slovensku. - "Vůdce", roč. XIV., l933/34, str. l57.

3. Sláva Řehák: Starosta slovenského skautingu armádní generál Šnejdárek šedesátníkem. - "Skaut - junák", roč. XXII., 1935/36, str. l4.

4. První slet slovenských skautů. - "Vůdce", roč. III., 1922, str. 117.

Kdy a kým byl založen prvý skautský oddíl na Podkarpatské Rusi (PR) nevíme, ale tamní mládež, školy i úřady se seznámily s českým skautingem určitě v roce 1919, kdy pražští skauti doprovázeli vlaky Červeného kříže s potravinami a šatstvem pro podkarpatské obyvatelstvo. O prázdninách r. 1920 tábořilo na PR několik skautských skupin, a tak je nanejvýš pravděpodobné, že s nimi navázali kontakty někteří užhorodští studenti, kteří pak vyvíjeli tlak na své profesory a dožadovali se založení skautských oddílů. Víme bezpečně, že od r. 1920 existovaly na PR oddíly židovské organizace Kadimah a brzy nato došlo k zakládání oddílů ruských, českých a maďarských. K životu je vyvolával, ochrannou ruku nad nimi držel a jejich mluvčím byl představitel tamní školské správy, tehdejší zemský inspektor Josef Pešek.

První oficielní zprávu o zakotvení skautingu na PR přináší časopis "Vůdce" (1). Oznamuje, že bylo ukončeno jednání o tamním skautingu a že "župním zpravodajem byl jmenován zem. inspektor Josef Pešek, jeho zástupcem br. Bož. Pešek". A že tam musel být po prázdninách r. 1921 již čilý skautský ruch, dokazuje jmenování Jos. Peška plnomocníkem Svazu pro Karpatskou Rus (v hodnosti místonáčelníka Svazu),br. Božetěcha Peška, právníka, zástupcem župního zpravodaje a prof.Jaromíra Čermáka okresním zpravodajem v Mukačevě (2). Bylo to prvé zastupitelství Svazu na Podkarpatské Rusi, vedené tam usedlými Čechy, které mohlo plnit úspěšně své poslání za předpokladu, že získá a zapojí do práce dospělé příslušníky všeh ostatních národností. To se celkem podařilo, neboť pro min. radu br. Peška, nebylo nesnadné požádat o spolupráci tamní vynikající učitele a profesory, mezi nimiž byli zejména bratři Andrej Aliskievič, ředitel reál. gymnazia v. Hryc, a ředitel obecné školy, Vazil Voložín, odb. učitel, v. Bleier, učitel obč. školy (3) a Leonid Bačinský, autor řady skautských příruček. Podástatná změna v životě skautů na Podkarpatské Rusi

V roce 1923 pracovalo na PR kolem 40 oddílů a více než 1.000 členů, byly pořádány stálé i putovní prázdninové tábory, skautské srazy, besídky, loutková představení pro děti, různé kursy, ba i výcvik v lyžování. Byla to na tak vzdálenou, chudou a v mnoha směrech zaostalou zemi činnost velmi úspěšná a náčelník A. B. Svojsík se tam vypravil 27. až 29. října toho roku hlavně proto, aby tamním pracovníkům i mládeži poděkoval a získal jí další přiznivce. Blízká budoucnost ukázala, že toho bylo velmi třeba. Počátkem r. 1924 postihla karpatský skauting první rána: onemocněl místonáčelník Jos. Pešek. I když by1 pracovně nahrazen bratry Aliskievičem a Pešinou, bylo znát, že chybí iniciátor, koordinátor a hlavně "tmelitel" hnutí. když v srpnu zemřel tragickou smrtí br. O. Vachňanin, nebylo nesnadné domyslit důsledky. Krize propukla pak naplno v listopadu toho roku, krátce po úmrtí br. J. Peška, který, jak se píše v nekrologu, prokázal skautingu služby neocenitelné. Za specifického postavení Podkarpatské Rusi v rámci ČSR se začal v nastalé situaci uplatňovat též názor o zcela jedinečném postavení tamní zemské organizace, pokládané za "Svaz skautů Podkarpatské Rusi", vůči Svau skautů RČS. Bylo nabíledni, že takové tendence, pokládané Prahou za projevy separatismu, vedly k ochlazení vzájemných vztahů a ke vzrůstu obapolné nadůvěry.

Dobré služby v hrozící krizi vykonal moravskoslezský náčelník Josef Nebeskvý, kterému se podařilo obnovit vzájemnou důvěru a přimět představitele skautských organizací k vytvoření nového, silného zemského vedení, které by stmelilo všechny složky v jeden celek a zaručilo jejich loajálnost jak vůči Svazu, tak vůči státu.

Se souhlasem všech zúčastněných stran byl jmenován plnomocníkem pro RR v hodnosti místonáčelníka Svazu viceguvernér Antonín Rozsypal, muž stojící uznaně nad stranami, který vytvořil s ostatními čelnými pracovníky druhé "dvoukomorové" zemské vedení. Skládalo se totiž z tzv. "ochranného ústředího výboru" a z "Výkonného technického ústředního výboru Svazu skautů Podkarpatské Rusi", tedy jakéhosi analogu ústřední rady a náčelnictva SKSS RČS.

Z referátu na Hlavním stanu, konaném v listopadu 1925 v Praze, jsme se od br. župního zpravodaje Aliskieviče dověděli, že vnitřní činnost oddílů je čilá, že se konají schůzky a vycházky, pořádají se divadla, koncerty a že kvete neobyčejně i tisková činnost. On nás také informoval, že v zemi je organizováno 38 oddílů a přes 1 000 hlav (1).

V dalším období pracovalo zemské vodení rovněž uspokojivě. Tím, že zvolilo ze svého středu jednatele (br. dr. Pešek), pokladníka (br. dr. Szerényi), rozšířilo se o referenty pro oddíly ruské, maďarské, židovské i československé a navíc utvořilo i dívčí odbor, stalo se oborem opravdu výkonným. Odrazilo se to jak v aktivitě oddílů, tak v zájmu a přízni veřejnosti. Náčelnictvo Svazu ocenilo tuto dobrou práci tím, že vyznamenalo několik pracovníků stříbrnou svaztikou náčelnictva.

Jako v historických zemích, i v PR hledalo skautské vedení podporu hlavně v učitelských kruzích a pokoušelo se s větším či menším zdarem zakládat skautské oddíly na školách. Materielní pomoc, zejména vybavení pro pobyt v přírodě se očekávalo od armády, jejíž představitel, div. gen. Lev Prchla, byl rovněž členem zemského skautského výboru.

V období nastupující hospodářské krize byla i skautská činnost v této chudé zemi oslabena, ale svazek tamních skautů zůstával stále pevný. Žádostem o hospodářskou pomoc nemohlo pražské ústředí vyhovět pro naprostý nedostatek vlastních prostředků a z téhož důvodu nemohlo vyslat na PR ani placeného instruktora. Bylo s podivem, že tamní skautské hnutí, odkázané samo na sebe, se udrželo při životě a že vyslalo dokonce na I. Tábora slovanských skautů v Praze (1931) značně početnou delegaci. Nejinak tomu bylo i s účastí podkarpatoruských skautů na Jamboree v roce 1933 v Maďarsku.

Do správního období 1932 - 1933 nastupovala ZJR v nové sestavě (1), vedené starostou A. Aliskievičem, řed. gymnazia, náčelníkem div. generálem Emilem Linhartem a jeho zástupcem ing. Andrejem Propperem, jímž patří zásluha, že skauting začal opět intenzivněji pracovat. Z velkých podniků této doby je třeba jmenovat podkarpatoruské Jamboree, konané v Berehově (1932) za účasti asi 700 skautů a skautek.

Po uplynutí funkčního období došlo k výměně náčelníka, jímž se stal br. Július Révay (2), poslanec NS. Prvou zemskou náčelní byla jmenována Anna Ustyanovičová z Užhorodu. Oba měli kladný podíl na dobré práci činovníků i oddílů.

I když se zemský starosta br. A. Aliskievič tešil velké vážnosti, uvědomoval si, že při svém postavení ředitele gymnázia a v podmínkách zostřujícího se politického boje nebude schopen uchránit skautské hnutí od nežádoucích vlivů a odstředivých tendencí. Obrátil se proto na zem prezidenta Ant. Rozsypala se žádostí, aby zaštítil karpatskoruský skauting svojí osobností a vahou své právněpolitické funkce a aby pomohl přesvědčit některého z vyšších důstojníků, že by měl jako politicky neorganizovaný řídit skautskou výchovu. Aliskievičova iniciativa byla úspěšná a tak se stal hlavou ZSR již podruhé br. Ant. Rozsypal, který odpovídal za hnutí až do své smrti v r. 1937.

Po velmi pozdním vydání zákona o prozatimní úpravě postavení guvernéra Podkarpatské Rusi (26. 6. 1937), který byl významným krokem k politieké autonomii této země, začalo se i Zemské skautské radě uvažovat o její reorganisaci a přizpůsobení předpokládaným novým poměrům. Do jejího čela se postavil prvý muž země, guvernér Konstantin Hrabár, náčelníkem se stal div. generál Oleg Svátek a zemskou náčelní byla jmenována dr. Natalie Škirponová, prof. v Užhorodě. Garanty dobré práce celého početného sboru, který měl svého hospodáře a referenty pro oddíly všech národností, byli ing. J. Steinbach jako výkonný nístostarosta a mladý ing. Lad. Novák ve funkci zemského jednatele.

Měsíc po valném sjezdu SJSS RČS (konal se 26. a 27. února 1936 v Praze), který byl manifestací připravenosti skautů k obraně republiky a výzvou k ješté usilovnější činnosti, se konalo slavnostní zasedání Zemské skautské rady pro Podkarpatskou Rus (příloha 66.). Byla to velká společenská událost, vysílaná košickým rozhlasem, která měla přítomné hosty i posluchače rozhlasu seznámit s činností jediné mládežnické organizace v zemi, získat uznání a podporu veřejnosti, posílit vliv skautingu na celou dětskou a studentskou populaci a stmelit ji v jeden šik odhodlaných obránců společné vlasti.

Bylo škoda, že projevy bratří A. B. Svojsíka, K. Hrabára a Ol. Svátka (přílohy 67.), pronesené dva měsíce před obecními volbami, jejichž nedobrý výsledek na Slovensku a PR signalizoval již vnitřní nestabilitu republiky, byly v podstatě hlasy volající na poušti.

Téměř do roka a do dne (14. 3. 1939) byla již Podkarpatská Rus obsazena maďarským vojskem.

1: Referát o stavu skautingu na Podkarpatské Rusi. Předneseno na valném sjezdu Svazu v r. l924. - "Vůdce" roč. IV., l923/24, str. l27.

2. Naše rovy: Josef Pešek a Ostap Vachňanin. - "Vůdce", roč. V., l924/25, str. 44.

3. Referát Ant. Rozsypala místonáčelníka pro PR na valném sjezdu Svazu v r. l926. - "Vůdce", roč. VI., 1925/26, str.7. přílohy.

Otázka skautingu v menšinách, lhostejno zda jinonárodní ve většinové národní pospolitosti (např. Němců a Poláků v našich historických zemích), či státního národa na územích obydlených převážně občany jiné národnosti (např. Čechů v německém a polském pohraničí Čech a Moravy), byla velmi živě diskutována na mezinárodní skautské konferenci, konané ve švýcarském Kanderstegu v roce 1926. Odtud se přenesl zvýšený zájem o řešení těchto otázek i k nám do Československa.

U zakládání jinonárodních skautských organizací u nás a o jejich činnosti pojednávám na jiném místě; zde bych chtěl vylíčit stručně vývojovou cestu českého svazového skautingu v území národně ohroženém.

Pro odmítavý postoj převážné většiny německého obyvatelstva k našemu státu a z toho plynoucího politického neklidu v pohraničí docházelo k většímu zakládání českých skautských oddílů až v polovině dvacátých let. Tehdy se ustavilo v okrese duchcovském asi 15 oddílů, o něž pečovalo již prvé Místní sdružehí SJS RČS, založené v roce 1927 v Duchcově. Již prvé zkušenosti ukázaly, že práce v pohraničí bude mnohem obtížnější než ve vnitrozemí, a to jak z důvodů národních, tak společenských a hlavně sociálních.

Pokud šlo o otázku národní, nebylo nesnadné pochopit, že naši čeští hraničáři po dlouhých desetiletích poněmčování, pronásledování, vyhazování z práce, ožebračování a stíhání všeho českého nemohli zapomenout na všechna ta příkoří a toužili po jejich odčinění. Volali proto po posílení národního sebevědomí, čemuž mělo sloužit zakládání menšinových škol, zřizování poboček ČsČk, Národní jednoty a mnoha jiných vlasteneckých spolků, mezi nimi i Sokola a českých skautských oddílů.

Stejné mocné volání bylo i po jednotě a semknutosti, které měly posilovat sebevědomí, pocit jistoty a víru domácích usedlíků, že se na této kdysi české půdě nejen udrží, ale že ji v příštích generacích změní v pevnou baštu naší republiky.

Potřeba jednoty a vzájemné spolupráce českých spolků v menšinovém území měla svoji odezvu i v přátelském poměru Sokola a svazových oddílů. Bratr Jaroslav Körner, náš významný menšinový pracovník, o tom napsal: "Mezi Sokolem a námi nebylo nikdy třenic, ani přetahování členstva. Když jsme zakládali skautské oddíly, dohodli jsme se předem, v kterých místech bude pracovat Sokol a kde skauti. Např. v Krásném Březně byla založena sokolská jednota, do níž chodilo cvičit i členstvo z obce Neštěmice a v Neštěmicích byl založen oddíl svazových skautů, jehož členy byli i kluci z Krásného Března. Naše vycházky, cvičení a veřejné podniky byly plánovány tak, aby nekolidovaly se sokolskými."

Daleko důležitějšími otázkami než spolupráce českých spolků byla výchova k pokojnému soužití občanů i dětské populace obou národností. Díky tomu, že se většina našich vůdců v pohraničí rekrutovala z učitelských řad, dařilo se skloubit výchovu k hlubokému vlastenectví s ideálem humanity, obsaženým ve 4. příkazu junáckého desatera o přátelství skautů s každým člověkem dobré vůle, Jeden z našich učitelů to vyjádřil takto: (1)

"...Jest však jisto, že chlapci skautsky vychovaní nevyvolávají žádných národnostních rozepří a že se snaží ze všech sil prospěti národu a vlasti. Je to služba, podnikavá nejen pro dnešek, nýbrž pro dny budoucí, práce ku bratrství všech kolem nás, všech lidí jakéhokoliv věku, národnosti a náboženství. Práce ve prospěch Božího míru."

Že menšinová otázka byla především otázkou sociální, přesvědčili jsme se brzy i my. Téměž všechny naše severočeské oddíly měly proletářský charakter, potřebovaly ke své činnosti vydatnou podporu materielní i finanční, o kterou se staralo jak ústředí Svazu, tak "Ochranitelky", což byly vnitrozesmé oddíly, které přijímaly patronáty nad oddíly v menšinách. Pravda, nebylo jich mnoho, a jejich pomoc byla úměrná jejich velmi omezeným možnostem. Ve prospěch našich skautů v pohraničí byly několikrát uspořádány i veřejné sbírky šatstva, prádla, skautské výzbroje a výstroje a především peněz.

Udržet skautské oddíly v menšinách při životě nebyl úkol nijak lehký a práce s tím spojena přesahovala možnosti okresních zpravodajů, zejména když šlo o zákroky na ministerstvech nebo ústředích jiných spolků se sídlem v Praze. Aby se věci pomohlo, byla usnesením náčelnictva SJS RČS ze dne l8. ledna 1927 zřízena funkce referenta pro skauting v ohroženém území v hodnosti místonáčelníka Svazu a vyhrezen mu samostatný referát na schůzích Hlavního stanu a valného sjezdu. Referentem byl jmenován br. prof. Karel Smolík a řád vymezující jeho kompetenci, byl zveřejněn ve "Vůdci" (1). Podle jeho znění šlo v podstatě o široké pravomoci v oborech propagačním, organizačním a hlavně podpůrném, při čemž péče o výchovu a kontrola běžné činnosti oddílů zůstala vyhražena okresním a župním zpravodajům.

Péčí prof. Karla Smolíka bylo v severočeském pohraničí založeno několik nových oddílů, byly pro ně získány klubovny v menšinových školách, umožněno ji prázdninové táboření i účast na skautských podnicích ve vnitrozemí.

V rámci pomoci pohraničí byly uskutečněny dva početné zájezdy pražských skautů v r. 1929 do Ústí nad Labem a o letnicích r. 1927 do Teplic, jichž se účastnili i čelní představitelé Svazu (příloha 68.).

I když mimořádná péče o minoritní oddíly, řízená prakticky z pražského ústředí, přinášelo dobré ovoce, měla i svoji stinnou stránku. Byla jí podřízenost oddílů dvěma autoritám: menšinovému referentu a místním územním zptavodajům. Do roku 1928 přinášel např. okres duchovský spolu s okresem teplickým k lounské župě Vrchlického a okres ústecký s okresem litoměřickým k župě roudnické. V roce 1928 došlo proto k územní reorganizaci celého severu Čech, v jejímž rámci byla utvořena velká župa Přemysla Oráče, srdružující okresy duchcovsko-bílinsko-teplický, ústecko-podmokelský, lovosicko-litoměřický a později českoslipský a mostecko-žatecko-chomutovský.

Tento velký celek, řízený nově jmenovaným menšinovým referentem v hodnosti místonáčelníka, bratrem Františkem

Naše péče o skauting v severočeském pohraničí byla nejúspěšnější na přelomu dvacátých a třicátých let, jak o tom podává svědectví bratrem Frant. Kučerou vydaný almanach "Skauting v menšineách (příloha 69.). V tom období oceňovala naši činnost vláda republiky, armáda, Národní rada, Národní jednota, Československý červený kříž i spisovatelé, z nichž někteří věnovali našim skautům hraničářům své básně (přílohy 70. a 71.).

Rok 1932 přinesl zásadní obrat v organizaci i činnosti našeho menšinového skautingu. Příčiny byly dvě. Vnitřní byla důsledkem resignace místonáčelníka Fr. Kučery na funkci zpravodaje pro menšiny, vnější byl nepříznivý vývoj smýšlení a chování německého obyvatelstva, usídleného podél československo-rakouské a československo-německé hranice. Došlo k němu po zákazu činností Volkssportu, jehož funkcionáři - nabádáni říšskoněmeckou NSDAP - začali vyvíjet státu nepřátelskou činnost směřující k odtržení jimi obývaného území od ČSR.

Náčelnictvo Svazu došlo k přesvědčení, že pro jednotlivé menšinové oblasti naší republiky bude třeba jmenovat zvláštní zpravodaje, dobře znalé místních poměrů, kteří by pracovali v úzké součinnosti s Národními jednotami obrannými. Jejich činnost měl v ústředí Svazu sjednocovat zvláštní referent

I když byli postupně jmenováni menšinoví zpravodajové pro severní Čechy (br. JUDr. Jar. Dvořák), pro jižní Moravu (br. prof. J. Sedlmayer), pro severní Moravu a Slezsko (br. Břetislav Večerek), jejich práce se za stavu zvyšujícího se ohrožení bezpečnosti republiky rozvíjela ne dosti žádoucí měrou.

Brzy jsme totiž poznali, že naše pohraniční oddíly mohou plnit své rozšířené úkoly jedině v co nejužší spolupráci s místními českými školami, státotvornými organizacemi, úřady, četnictvem a vojenskými útvary a že jakékoliv direktivy nebo zasahování do centra a z centra jsou nežádoucí. Hraničářské oddíly byly proto znovu vráceny do přímé kompetence místních nebo nejbližších svazových činovníků.

Že to bylo v daných poměrech rozhodující, ukázalo se v krizových situacích kolem Mnichova a pak hlavně při vysídlování Čechů z Němci zabíraného území v pohraničí.